Osud nás dvou

Tajemný kluk

,,Nic, nech to být." řekla jsem a doufala, že se tím nebude dál zabývat.

,,Ne to teda nenechám" řekl a já tušila co musím udělat.

Brian se začal pomalu a nebezpečně přibližovat. Když byl dostatečně blízko, zavřela jsem oči a připadalo mi to jako věčnost. Čekala jsem pořád, co udělá.

Najednou mě políbil. Nečekala jsem to. Nevím, co jsem si myslela.

Brian se odtáhl a díval se na mě. Já jsem byla překvapená. Nebyla jsem schopná se pohnout. Brian si toho všiml.

,,Promin, já, to jsem neměl." řekl, ale já mu na to neodpověděla. ,,Já, já už budu muset. Tak ahoj".

Byla jsem překvapená. Pořád jsem se nehýbala. Nic jsem mu na to neřekla. Nechala jsem ho jít.

Po dlouhé věčnosti jsem se rozhodla jít domů.

To, v co jsem doufala se samozřejně nesplnilo. Jacob byl doma.

Doufala jsem aspon v to, aby nebyl opilý. A to pro mě bylo překvapení.

,,Ahoj" pozdravila jsem ho.

,,Ahoj. Jak bylo?" zeptal se a já byla překvapená, protože to bylo poprvé, co nebyl opilý.

,,Jo, dobrý. Proč? Co ty?" snažila jsem se znít, že jsem v pohodě. Stejně jsem pochybovala, že by to poznal.

,,Jen tak." odpověděl Jacob.

,,Budu nahoře, kdyby něco" řekla jsem.

Zajímá mě, co mě dnes ještě překvapí. Bylo to jako by se na mě ti dva dohodli.

Potřebovala jsem si s někým popovídat, ale nebyl kdo. Brianovi se svěřit nemůžu, protože je to problém týkající se něho. Jacobovi ten o mě stejně zítra nebude nic vědět. Takže..

Vzala jsem si sluchátka a pustila si písničku od Eda Sheerana- Photograph. Byla to pěkná, ale smutná písnička.

Sedla jsem si k oknu a přemýšlela. O Brianovi.

O tom, co dnes udělal. O tom polibku. V té chvíli jsem cítila to, co nikdy předtím. Lásku. K Brianovi. Netušila jsem ale, že to udělá. Myslela jsem... Nevím, co jsem si myslela. Byl to zvláštní okamžik. Miluji ho. Tedy aspon myslím. Protože já jsem nikdy nikoho nemilovala.

Bylo už asi osm večer, ale já už byla unavená. Zítra je pondělí, nechtělo se mi do školy. Zase všechny budu ignorovat. Najednou jsem usnula.

Probudila jsem se a venku už svítilo slunce. Nevzbudil mě budík, A proto jsem se bál, že vstávám pozdě.

Rychle jsem vyskočila z postele a hledala mobil, abych se mohla podívat na čas. Nakonec jsem ho našla v koupelně.

Když jsem se podívala, zjistila jsem, že je teprve šest ráno. Sama sobě jsem se divila, že vstávám tak brzo, ale šla jsem spát v osm takže...

Vzhledem k tomu, že jsem takhle brzy vzhůru, mám čas se připravit. 

Oblékla jsem si černé džíny a kostkovanou košili.

Ke snídani jsem si připravila bílý jogurt s ovocem a snědla si ho v pokoji, kdyby se objevil Jacob.

Když jsem všechno dodělala, bylo už sedm a tak jsem se rozhodla, že půjdu do školy o něco dříve. Po cestě jsem nepotkala nikoho.

Ve škole na mě však čekalo překvapení. 

Na lavičce seděl Brian. Rozhodla jsem se, že ho půjdu pozdravit, tak už u něho byla Michelle s Annie.

Tak jsem se rychle vrátila, aby mě neviděl. 

Šla jsem do třídy. Samozřejmě všichni ke mě museli mít znovu připomínky. 

Když už jsem to vážně nemohla vydržet, vstala jsem a zakřičela: ,,Nechte mě být!".

To jsem ale zakřičela tak hlasitě, že se na mě všichni podívali. Za chvíli na mě, ale přestali tak moc koukat a moje zakřičení ignorovali. Pokračovali dál.

Najednou do třídy přišel nějaký kluk. Všiml si holek, jak na mě řvou. A sám zakročil.

,,Nechte ji!" řekl.  Já si v hlavě jen pomyslela ,To je marný. Ti tě neposlechnou".

Všichni ale najednou ustoupili. Poslechli ho. V tu chvíli mě začínal zajímat víc než cokoli jiného. V hlavě jsem měla jen jednu otázku. Kdo to sakra je?

Ps. V médiích: Photograph
                           Ed Sheeran