Osud nás dvou

Chvilka pravdy

Když jsem Briana spatřila, přála jsem si jedinou věc. Rychle odsud zmizet. Popadla jsem svoje věci a vyšla jsem z autobusu.

Snažila jsem se ignorovat, ale slyšela jsem za sebou kroky. Věděla jsem, že se vydal za mnou. Zastavil mě, ale já jsem ho obešla a utíkala pryč.

Začal na mě volat: ,,Kate počkej! No tak stůj!", běžel za mnou. Nedokázala jsem to vydržet a zastavila jsem.

,,Co se děje? Proč mě ignoruješ?"zeptal se podrážděně Brian.

,,Nech mě, prosím" řekla jsem tak potichu, že ani nevěřím tomu, že mě slyšel.

,,Nechám, ale až mi řekneš co se ti stalo." odpověděl a já v tu chvíli neměla na výběr.

,,Ne, to nemá smysl." řekla jsem a tím jsem podle všeho jemu i sobě zlomila srdce.

Rychle jsem šla pryč. Zase jsem za sebou slyšela kroky. Rozeběhla jsem se a utíkala do parku. Posadila jsem se na lavičku a doufala, že za mnou nepůjde. Dohnal mě. Snažila jsem se vyhnout jeho pohledu.

Podařilo se mi to, protože něco nebo spíše někdo na Briana křičel.

,,Briane! Briane, prosím pojd sem" to mě zachránilo. Viděla jsem Michelle.

Brian se odtáhl a šel obejmout Michelle. S Michelle byla tentokrát ještě jiná holka. Jmenovala se Annie. Michelle začala mluvit.

,,Ahoj, tohle je Annie. Víš máte mnoho společných zájmů." pokračovala Michelle a mě bylo do breku.

,,Myslím, že se k sobě docela hodíte. Jo, Annie nechceš dnes večer přijít k nám. Budeme se určitě dívat na nějaký film." pokračovala Michelle. Annie začala zběsile přikyvovat, aniž by se někdo zeptal na Brianův názor.

Vypadalo to, že Michelle nepřestane žvanit, dokud ji někdo nepřeruší. Ten někdo byl právě Brian.

,,Promin, Michelle, víš já dnes vážně nemůžu. Už mám něco s klukama." řekl Brian a Michelle se na něho podívala. Viděla jsem Annie, která měla co dělat, aby se nerozbrečela.

Rozhodla jsem se, že půjdu domů. Jen jsem tam překážela.

Odcházela jsem domů a cestou mi bylo špatně. Z Annie. Z Michelle. Je to divný, protožše spolu nechodíme, ale mám pocit, že mi Brian něco chtěl říct.

Z parku jsem odešla docela nenápadně. Nechtěla jsem, aby mě někdo sledoval.

Dnes jsem v parku byla jenom já, potom Brian a nakonec ty mrchy.

Stalo se to, co jsem očekávala. Šel za mnou. Nečekala jsem, že mě uvidí jak odcházím. Byl zády ke mě.

Byla jsme v úzké uličce. Šel z ní strach, ale musela jsem tudy jít, pokud jsem se chtěla dostat rychle domů.

Najednou jsem ucítila, že mě někdo drží za zápěstí. Byl to Brian.

,,Pust mě!" zařvala jsem na něho. Chybělo mi málo a už bych se rozbrečela.

Když mě Brian chytl za zápěstí připomínal mi Jacoba. Začala jsem se bát. Ještě horší to však byla až ve chvíli, kdy mě zápěstí stiskl ještě pevněji a přitiskl mě ke zdi.

Podívala jsem se mu do očí. Viděla jsem v nich něco, co nikdy předtím. Nevím, co to bylo.

V mých očích byl asi vidět strach, protože svůj stisk povolil.

,,Kate co se děje? Proč si utekla z toho parku? Je to kvůli Michelle?" chrlil ze sebe otázky tak rychle, že jsem to ani nepochytili. Až na tu poslední.

,,Ne, není" zalhala jsem. Brian to poznal. Zvážnil pohled a já musela říct aspon něco.

,,Jen jí řekni, at se zklidní. Může si tě klidně nechat pro sebe. Chci jenom, aby mě nechala na pokoji" pokračovala jsem a Brian se začal smát.

Jestli jsem mu pro smích, tak bych tu ani neměla být. Snažila jsem se mu vysmýknout, ale pořád měl pevný stisk.

,,Kate, co blázníš?" zeptal se.

,,Michelle je moje sestra" řekl a já byla překvapená a zároven se mi ulevilo.

,,Co si myslela, tím otravováním?" zeptal se a já věděla, že to byla chyba mu to všechno říct.

,,Nic, nech to být." řekla jsem a doufala, že se tím nebude dál zabývat.

,,Ne to teda nenechám" řekl a já tušila co musím udělat.

Brian se začal pomalu a nebezpečně přibližovat. Když byl dostatečně blízko, zavřela jsem oči a .......................

Ps. V médiích: Annie