Ohnivé střetnutí [HP FF]

2| kapitola - Šampioni

Druhá kapitola je na světě! Jsem zvědavá na reakce čtenářů, tak kdybyste se o ně se mnou podělily, bych moc ráda :) 

Ohnivý pohár stál ve Velké síni už více jak měsíc. A právě za poslední dva týdny se Severus snažil tomu místu vyhýbat. Věková hranice, o kterou se postaral Brumbál s Kratiknotem nezadržela některé mladší ročníky v jejich snaze stát se šampiony. Koncentrace jeho stupidních spolužáků, zejména té nebelvírské partičky v čele s Potterem a Blackem, byla pro něj příliš vysoká. Jenže během jídla se jí stranit nemohl, tedy pokud by nechtěl zemřít hlady.

Koutkem oka zahlédl záplavu zrzavých vlasů. Lily Evansová se posadila k nebelvírskému stolu vedle Jamese Pottera. Ten se potěšeně usmál a přitáhl si ji k sobě blíž.

Nevšímej si toho, snažil se Severus sám sebe přesvědčit. Zapomeň na ni, dívej se jinam. Aby toho docílil co nejefektivněji, nechal jídlo jídlem, pobalil si svou brašnu a zmizel ven na kolej.

˜ ˜ ˜

Funkce prefekta mu dávala možnost se v noci potulovat po chodbách bez toho, aby mu někdo strhl body. Jestli miloval něco víc než vzít Blackovi body, bylo to tohle. Volně se potulovat Bradavicemi a nikoho nepotkat.

Jeho nespavost se každým rokem zhoršovala. Začala to v pátém ročníku, kdy poprvé objevil kouzlu nočního hradu. Tehdy mu stačilo projít se po sklepení, minulý rok už musel dojít až ke knihovně, aby se trochu unavil. Letos bloumal hradem klidně dvě hodiny, než byl schopný znovu usnout.

Mířil směrem k Astronomické věži. Výhled odtamtud ho podivně uklidňoval. Když míjel Velkou síň, zastavil se, aby chvíli mohl zírat do modrých plamenů. Častokrát se ve zmijozelské společenské místnosti přistihl, že zírá do plamenů v krbu, místo aby četl knihu.

Nedalo mu to a popošel k ohnivému poháru ještě blíž. Bylo to poprvé, co si ho mohl v klidu prohlédnout.
„Ahoj," ozvalo se za ním. Polekaně sebou trhl a otočil se za tím zvukem. Zase ona. Ta podivná holka z Krásnohůlek.
„Víš, že tady teď nemáš co pohledávat?" obořil se na ni.
„Vím," pokrčila rameny. Severus se znovu otočil k modrým plamenům. „Přihlásíš se?" zajímalo ji.

Ušklíbl se. „Nevidím jediný důvod, proč bych to dělal. Kdybych se chtěl zabít, jsou mnohem účinnější způsoby, jak toho dosáhnout."
„To by ses divil," řekla tak potichu, že měl problém ji porozumět. Přejel ji pochybovačným pohledem, a poprvé měl tak možnost si ji pořádně prohlédnout. Byla průměrně vysoká, i když byla o hlavu menší jak on. Po lopatky dlouhé vlasy hnědé barvy měla momentálně rozpuštěné, nikoli v culíku jako když se potkali v knihovně. Pokožku měla skoro stejně tak bledou jako on sám a sledovala ho pozorně zpoza svých jasně modrých očí.

„Takže ty už ses přihlásila?" přerušil nakonec dlouhé ticho.
„Mezi prvními," souhlasně pokývala hlavou. Pak se na něj usmála: „Mimochodem, já jsem Viktorie," natáhla k němu ruku. Na malou chvíli se zarazil, ale potom ji váhavě stiskl.

„Severus," představil se. Podíval se jí zpříma do očí: „Prozraď mi, Viktorie," dal důraz na její jméno, „jak je možné, že Francouzka používá cumbrijský akcent typický pro Brity žijící na severu země?" jeho mudlovský otec pocházel ze severu Anglie. Hlavně když se opil, přešel plynule do nářečí svého rodného kraje, aniž by si to uvědomil.

„Nikdy jsem neřekla, že jsem z Francie," ušklíbla se na něj. Otočila se směrem k východu ze síně. Těsně předtím, než mu zmizela z dohledu se na něj otočila: „Tak dobrou noc, Severusi."