Ohnivé střetnutí [HP FF]

10| kapitola - Vánoční čas

Já vím, že jsou to 3 týdny od poslední kapitoly a případným čtenářům se omlouvám, ale měla jsem teď ve škole opravdu shon. Tak snad to novou kapitolou napravím :) resthefuture

Šel tak rychle, že skoro běžel. Musel od ní na chvíli pryč a srovnat si to v hlavě. Chtěl vědět, proč má pořád tak zvláštní narážky a jak je možné, že se tak dobře vyzná v Bradavicích...Jenže když se to teď dozvěděl, vůbec netušil, co si s nově naloženýma informacemi počít.

Pravděpodobně měl nějak reagovat, ale nic smysluplného by z něj nevyšlo. Takže akorát zbaběle utekl pryč. Jako by teď slyšel poberty, jak na něj z dálky volají Srabus. Poprvé v životě měl pocit, že si tu přezdívku opravdu zasloužil. Ze začátku si myslel, že si dělá srandu. Ale jak se dostávala v příběhu dál a dál, došlo mu, že tohle by si nikdo vymyslet nedokázal.

Rychle seběhl dolů do sklepení. Společenská místnost byla prázdná. Ta hrstka Zmijozelů, co zde zůstala přes Vánoce jako on, byla buď u Křiklana, nebo už zalezlá v ložnicích. Posadil se na koženou pohovku před krb. Dlouze vydechl a hůlkou si vyčaroval láhev Ohnivé whisky.

Musel se uklidnit a tohle se teď zdálo jako nejsnazší možnost.

˜ ˜ ˜

Jestli se někdy za svůj veledlouhý život cítila víc pod psa, nepamatovala si to. Stalo se málokdy, že se někomu se svým příběhem svěřila. Poprvé to udělala u Gregoryho, kterého si vzala. O to víc bolestnější pro něj bylo, když si uvědomil, že on pro ní nebyl ten pravý. Jenže ona ho milovala, byla si jistá, že on je muž jejího života. Měli spolu syna Thomase. Milovala své dítě, jako nikdy nikoho. Jenže její manžel byl každým rokem starší, ona ale stále vypadala jako v den, kdy se potkali.

Ničilo ji to. Nejdříve zemřel její manžel, potom i její syn. Všichni okolí ní stárli, ztrácela svojí rodinu, ale ona nezestárla ani o den. V den pohřbu svého syna se zařekla, že už další děti v tomhle mizerném životě mít nechce. Nedokázala by to znovu snášet. Dalším vztahům se ale nevyhýbala. Žít tak dlouho a ještě sama by bylo už příliš.

Bylo to tak strašně dlouho, co se někomu svěřila. Chápala, že je to pro Severuse musel být šok. Čekala, že to bude muset nějak vstřebat, ale ten rychlý útěk ji zklamal. Myslela si, že bude mít větší pochopení.

Unaveně klesla na postel a zavřela oči. Navzdory únavě si byla jistá, že dneska jen tak snadno neusne.

˜ ˜ ˜

Od jejich rozhovoru uplynuly dva dny. Severuse od té doby neviděla. Což teda přisuzovala i faktu, že se od té doby vyhýbala jídlu ve Velké síni. Neměla na nikoho náladu. Nechala si donést jídlo od skřítků a mrazivé dny přečkala zachumlaná v posteli s oblíbenou knížkou.

Když už si myslela, že takto stráví i další den, ozvalo se klepání na dveře. S remcáním vstala, oblékla si na sebe župan a cestou ke dveřím si své hnědé vlasy smotala do drdolu. Myslela si, že to bude madame Depuis, která jí vyčte, že se tady už tři dny schovává před světem. Proto ji překvapilo, když dveře otevřela a stál tam Severus.

„Co tu chceš?" přivítala ho ne zrovna příjemně.
„Ahoj," rentgenoval ji svýma černýma očima a zněl dost kajícně.
„Potřebuješ něco?" byla naštvaná a rozhodně mu to nechtěla zapomenout.
„Viktorie, prosím," znovu se jí podíval do očí. „Prosím tě, promiň mi, jak jsem se choval. Já jen-" nervózně si prohrábl své černé vlasy. „Nevěděl jsem, jak na to mám reagovat," vydechl nervózně. „Pustila bys mě dovnitř?"