Ohnivé střetnutí [HP FF]

13| kapitola - Trans

Já vím, že už je to skoro měsíc od minulé kapitoly, ale mám opravdu těžkej semestr a na psaní zbývá málo času. Pokusím se polepšit a intervaly mezi kapitolama zkrátit. Hezké počtení :) 
resthefuture

V duchu si zanadával do idiotů. Jak mohl být tak pošetilý a myslet si, že je nikdo na tom famfrpálovém hřišti nesleduje. Nešlo ani tak o to, že teď pravděpodobně celé Bradavice věděly o tom, že on a Viktorie spolu něco mají. Tyhle drby už nebyly zas tak žhavou novinkou po tom, co byli společně na vánočním plese. Tam ovšem nikdo neviděl žádný důkaz jejich vzájemné náklonosti. Jenže nesnášel, když ostatní rozebírali jeho soukromí. Navíc tohle nebylo jen o něm. Nechtěl předjímat, jak na to bude reagovat Viktorie.

Očima loupl po Lily. Odvrátila od něj pohled a znemožnila mu tak nakouknout do její mysli. Naštvaně střelil pohledem po Blackovi.
„Starej se o laskavě o sebe," prskl po něm a začal si balit své věci. Když už byl ve dveřích knihovny, zaslechl, že na něj ještě Black něco křičí, ale nepovažoval za nutné se otočit.

Když došel na kolej, tak se potvrdily jeho nejhorší obavy – o jejich vztahu snad věděl úplně každý. Na moment se ve své mysli zarazil. Vztahu? Měli oni dva spolu nějaký vztah? Párkrát se políbili, ale zatím nic víc. Prudce trhl hlavou, teď asi nebyl ten nejlepší čas to analyzovat.

Vešel do své ložnice, kde ho přivítal zvědavý pohled Averyho.
„No ahoj!" řekl tak žoviálně, že měl Severus pocit, jako by byli nejlepšími přáteli. Což rozhodně nebyli. Severus nikdy neměl pocit, že by kluci ze Zmijozelu byli jeho přáteli. Jediný člověk v Bradavicích, kterého pokládá za přítele, je Lily. Tedy, vlastně byla, opravil sám sebe v duchu. Od toho nešťastného momentu v pátém ročníku spolu nemluví. Těžko je vaším přítelem někdo, kdo s vámi rok a půl nemluví.

Avery, Nott a Rosier byli spolužáci, se kterýma měl společnou ložnici a chodili spolu na většinu předmětů. Těžko se jim vyhýbal, ale rozhodně by si je jako své přátele nevybral. Vlastně si uvědomil, že pokud by nebyl vybrán jako bradavický šampión, tak by s ním tenhle rok zdaleka nemluvili tolik, jako to dělali. Ne, že by mu to vadilo. Avery a Nott byli příliš zahledění do famfrpálového poháru a Rosier byl naprostý hlupák, který nedokázal rozeznat mozkomora od smrtipláště.

„Nazdar," odpověděl mu takovým tónem, aby mu jasně naznačil, že nemá čas ani náladu na žádné tlachání.
„Tak jsem slyšel, že už si ochutnal sladkost Francie," pronesl Avery a sám se zasmál té narážce.
„Nemyslím si, že by ti do toho něco bylo," odsekl mu Severus, zatímco hledal v šuplíku žvýkačky. Tenhle mudlovský vynález si oblíbil minulý rok. Ačkoli si čistil zuby třikrát denně, protože ho štvalo, jak moc je má matné, ta svěžest v ústech nikdy nevydržela moc dlouho.
„U Merlina, proč musíš být vždycky tak tajnůstkářskej, Snape," kroutil hlavou, když ho pozoroval. „Taky bys mohl pustit občas nějakej drb. Jaká je?" upnul na něj své zvědavé oči.

„Nestarej se," doporučil mu Severus, když za sebou zavíral dveře.

˜ ˜ ˜

„Dále," řekla Viktorie, když slyšela rázné zaklepání na dveře. Byla si jistá, že to je Severus. Nikdo jiný by ji v tuhle chvíli nehledal. Dnes byl poslední den prázdnin, madam Depuis neměla důvod ji navštívit.

„Ahoj, jak se cítíš?" objevil se ve dveřích pokoje Severus.
„Lektvary pomohly, díky," usmála se na něj. Ráno ještě měla ucpaný nos a horečku, teď už se ale cítila téměř naprosto zdravě.
„Tak to jsem rád."
„Děje se něco?" zajímalo jí, když viděla jeho výraz. Několikrát ho viděla, jak se mračí, nad něčím přemýšlí, vzpomněla si i na pár chvil, kdy mu jeho obvykle kontrolovaný výraz prozářil jeho chlapecký úsměv. Teď bylo ale evidentní, že je naštvaný.

Dlouze vydechl. „Všichni už to vědí."
„Vědí co?" nechápala Viktorie.
„No o nás," naznačil tu mezeru mezi nimi. „Vědí o nás dvou. Někdo nás viděl na hřišti a teď to ví celá škola!" bezradně si pravou rukou prohrábl svoje černé vlasy.
„A proč kvůli tomu tak vyvádíš?" zeptala se ho Viktorie.
„Tobě to nevadí?" nechtěl věřit.

Nevěděla, co mu na to říct. Samotný fakt, že spolužáci vědí, že se muchlovali na hřišti jí byl celkem ukradený. Bylo jí jasné, že pokud by byli „jen" studenti, do dvou dnů by se na to zapomnělo. Tím, že jsou oba šampióny v Turnaji z toho možná pisálkové vykřesají nějaký stupidní článek, ale i to jí nechávalo klidnou. Co jí ale dělalo starost byl fakt, jak se k tomu postavit.

Po tom, co viděla umírat svého syna Thomase se zařekla, že děti už nikdy mít nechce. Přežít vlastní dítě je něco, co by nikomu nepřála. Většině rodičů se to díky Merlinovi nestane, ona ale věděla, že u ní to tak nebude. Nemohla se znovu koukat na to, jak její dítě stárne, zatímco ona má stále tvářičku osmnáctileté. To bylo na její psychiku příliš.

Nebylo to ale jenom o Thomasovi. Vidět, že její manžel je každým rokem starší...Každým rokem vidět důkaz, že i když si byla jistá – věděla, že ho miluje, tak on nebyl tím pravým jí naprosto odrovnala.

Měla Severuse ráda. Už hrozně dlouho nepotkala nikoho, s kým by si tak dobře rozuměla. Mohla s ním mluvit o historii, aniž by pouze nechápavě přikyvoval. Měl znalosti kouzelnického, ale i mudlovského světa. V obraně proti černé magii se vyznal jako málokdo a v lektvarech snad neměl konkurenci. Byl zkrátka naprosto brilantní. A nejen to, měl svůj sarkastický humor, kterým jí tolikrát rozesmál. A pak ty jeho oči – za celý svůj dlouhý život nepotkala nikoho, kdo by měl tak krásné tmavé oči jako měl Severus.

Severus si pozorně prohlížel její tvář. Uměla dobře kontrolovat svůj výraz, jenže jak se ztratila ve vzpomínkách, tak na chvíli byla málo ostražitá. Krátký pohled do jejích modrých očí mu dovolil náhled do její mysli. Rychle ale spojení přerušil. Nechtěl slídit.

„Já-" Viktorie chtěla něco říct, ale najednou jí došlo, že jí nenabíhá žádná adekvátní odpověď. Severus měl dojem, že je to poprvé od doby, co se znají, kdy nevěděla, co říct. Při tom krátkém nitrozpytu měl pochopil, že teď sama bojuje s tím, co pro ní znamená. On sám nevěděl, jak to definovat, a ani nechtěl. Viktorie mu několikrát vyčetla, že věci moc analyzuje. Pro jednou se pokusil tuhle svou povahovou stránku upozadit.

„Promiň," ozval se po delší době, kdy si byl jist, že mu věnuje pozornost. „Nechtěl jsem, aby ses kvůli tomu cítila špatně." Nedošlo mu, že ta zmínka o potencionálních drbech může vyvolat toto.

„V pořádku. Netrap se tím," mávla nad tím rukou a sedla si do pohodlného křesla. Jenže Severus si byl vědom toho, že je stále částí svého mozku nepřítomná a přemýšlí nad minulostí. Chtěl to nějak napravit.

Pár minut tam jen tak stála prohlížel si jí. Nevypadalo to, že jí to nějak vadí. Spíš jakoby si toho ani nevšímala. Pak ho to napadlo!

„Viktorie," promluvil dostatečně nahlas, aby jí probral z toho „transu", ve kterém byla. Zvedla k němu zrak.
„Uděláme si malý výlet," oznámil jí a vůbec nečekal na její reakci. Přivolal si její kabát ze skříně a popoháněl jí, ať se oblékne.

Když kráčeli po pozemcích stále dál a dál od hradu, došlo Viktorii, že se s ní chce přemístit.

„Můžeme se jen tak přemístit pryč a nikomu o tom neříct?" zajímalo jí.
„Ne, nemůžeme," řekl bez mrknutí oka a jeho tvář prozářil ten chlapecký úsměv, který se jí na něm tolik líbil. Škoda, že ho moc často nevídala.

„Fajn a řekneš mi alespoň kam to jdeme?" na tohle už však odpověď nedostala. Protože v tu chvíli překročili přemisťovací bariéru, Severus ji chytl kolem pasu a svět kolem ní najednou zčernal.