Ohnivé střetnutí [HP FF]

4| kapitola - Hodně štěstí

Týden pryč a je tu nová kapitola :) Už se nám to začíná rozjíždět. Dneska sice trošku kratší, příště to bude vynahrazeno.
resthefuture

Nikdy v životě si nemyslel, že uvidí na vlastní oči něco takového. Mantichora lomcovala s klecí a vydávala přímo uši drásající řev. Mantichora byla kříženec člověka, lva a škorpiona. Tělo šelmy jí propůjčovalo neuvěřitelnou sílu, lidský mozek důvtip a ocas škorpióna měl nevyčerpatelnou zásobu jedovatých ostnů, kterými snadno mohl zničit nepřátele.

„Co to má znamenat?" zeptal se zaskočeně, mantichora dál lomcovala svými lvími tlapy s klecí.
„Řekla bych, že je to evidentní," Viktorie působila naprosto klidně. Pomalu prošla kolem Severuse směrem ke kleci. Pomalu natáhla ruku směrem k té příšeře.
„Co to sakra děláš!" hnal se k ní Severus. Přišla ta holka snad o rozum? To chce přijít o ruku?!

Najednou zkameněl v pohybu. Mantichora, která do té doby lomcovala s klecí a řvala tak, že to snad muselo být slyšet až v Londýně, najednou ustala v pohybu a uklidnila se. Viktoriina ruka k ní pomalu směřovala, až se nakonec dotkla její lidské tváře.

„Jak-jak si to udělala?" ozval se za ní zkoprnělý Severus. Četl o mantichoře v jedné z knih pojednávající o řecké mytologii. Jméno toho zvířete znamenalo v perštině lidožrout. Na rozdíl od některých kouzelnických zvířat jako byl drak, hipogryf nebo třeba testrálové, kteří byli na lidský kontakt zvyklí a vítali ho, mytologická zvířata byla stvořena pro zabíjení.

Byli to cvičení zabijáci. Konkrétně mantichoru stvořila bohyně Héra, aby zabila Hérakla. Neuspěla, ale později se Hérakles utkal s dalšími příšerami, například Hydrou, tříhlavým psem Kerberem.
Viktorie se na něj otočila. „Mám s těmihle zvířaty tak trochu zkušenosti. Chvíli jsem pracovala v řecké chovné stanici," Severus doslova vytřeštil zrak. Jestliže Rumunsko bylo známé pro své dračí kolonie, Řecko na odlehlých ostrovech ještě v malém množství chovalo tyto antické bytosti. Ovšem pracovat s nimi mohli jen zkušení dlouholetí odborníci, kteří prodělali výcvik. Zpravidla jim bylo padesát a víc, protože vědomosti, jak praktické, tak teoretické, vyžadovaly opravdu velkou přípravu.

„Jak ses tam v tomhle věku mohla dostat? Nikdo takhle mladý nemůže pracovat s mantichorou!" nechtěl věřit Severus. „Vždyť ani nemáš dostudovanou školu!"

Téměř nezúčastněně pokrčila rameny. „Velmi zřídka udělají výjimku," řekl klidě, jako by pracovat s těmihle zvířaty v tak mladém věku bylo něco běžného. Podezřívavě se na ní podíval.
„Jakou výjimku? Ty požadavky bys v tomhle věku ani za Merlina nemohla stihnout," nedalo mu to.
„Vážně to teď musíme řešit?" snažila se převést řeč jinam a bezděky si začala své hnědé vlasy namotávat na prst. „Myslím si, že máme daleko větší starosti."

Měla sice pravdu, že měli k vyřešení důležitější věci, ale stejně mu to vrtalo hlavou. Zapíchl své černé oči do jejích jasně modrých. Chtěl nakouknout do její mysli. Nesedělo mu to. Ta holka něco skrývala. Jediné, na co však v její mysli narazil, byl pevně postavený štít z jednotlivých cihel. Chvíli na to ho ze své hlavy vyhodila.

„Jestli už si s tím skončil, myslím, že je načase věnovat se jí," ukázala rukou směrem k té obludě v kleci.

˜ ˜ ˜

Přišlo mu, jako by poslední týden v knihovně doslova spal. Snažil se najít co možná nejvíce mantichorách, jenže v celé bradavické knihovně byly jen dva svazky, které se problematice věnovaly. A tyto dvě knihy popisovaly, jak se o tyto zvířata starat.

On se o ně nechtěl starat. Musel je zneškodnit.

Problém byl v tom, že na tyhle zvířata obyčejné útočné kletby neplatily. A to se netýkalo jen mantichor, ale taky draků nebo třeba vlkodlaků. Expelliarmus se od jejich těl odrazil jako míč. Vůbec jim to nijak neublížilo, naopak je to spíš ještě více rozzuřilo.

Musel najít něco, co tu stvůru dostane na lopatky.

Útrpně si povzdechl a patrně to bylo hlasitěji, než zamýšlel, protože madame Pinnceová mu věnovala jeden ze svých káravých pohledů. Uklidnil knihu zpět na své místo a začal hledat v dalším regálu.

Přejížděl prsty po titulech knih, když se na jednom z nich zastavil. Vytáhl ji ven a rukávem setřel vrstvu prachu na obalu. Kniha byla opravdu velmi stará, vázána v pravé kůži. Množství prachu naznačovalo, že už ji někdo pár desítek let, možná i stovky let nevytáhl z bradavického itineráře.

Kouzelné formule

Faistofanes

Tohle stálo na první straně. Dychtivě začal číst. Antická literatura pojednávající o kouzlech – to by mu mohlo pomoci.

Když už se rozhodl, že dočte tuhle kapitolu a zbytek si nechá na zítřek, jeho zrak mu padl na první odstavec.

Obličej se mu rozjasnil v unaveném, ale šťastném úsměvu.

Tohle by mohlo fungovat.

˜ ˜ ˜

Ještě nikdy se mu snad tolik neklepaly nohy. Seděl na jedné ze sedaček, které byly k dispozici ve stanu pro šampiony. Snažil se zhluboka dýchat, aby zklidnil srdeční tep.

Okem loupnul po Viktorii. Stála u vchodu a pozorovala studenti spolu s profesory, kteří se usazovali na tribuny. Vzadu za famfrpálským hřištěm vyrostl pro dnešní účely stadion, který se velice podobal koloseu.

Gladiátoři, kteří bojovali v aréně na smrt, vybavila se Severusovi v mysli historická knížka. Snad to dneska bude Severus versus Mantichora 1:0, snažil se dodat si sebevědomí.

Prohlížel si Viktoriin profil. Své husté hnědé vlasy měla svázané do culíku a rentgenovala pohledem obecenstvo. Na sobě měla modrou sportovní soupravu a celkově vypadala o mnoho klidněji, než se cítil Severus.

Zřejmě vycítila jeho pohled a stočila k němu své modré oči. Věnovala mu povzbudivý úsměv a gestem mu naznačila, že mu drží palce. Kývl na srozuměnou a gesto jí oplatil.

V tu chvíli vešel do místnosti Stevenson spolu s dalšími kolegy z Ministerstva, v těsném závěsu za ním šli ředitelé Depuis, Sturg a jako poslední Brumbál. „Prosím všechny šampiony ke mně!" zavelel, aby si získal jejich pozornost.

Kolem delegace se utvořil hlouček. Brumbál se postavil za Severusovo rameno a věnoval mu povzbudivý pohled. „Budeme tahat ze sáčku pořadí, ve kterém půjdete do arény," zasvětil je do svého plánu Stevenson. „Dámy mají přednost," otočil se na Viktorii, „prosím, slečno Beaumont," nastavil ji hnědý váček.

Zalovila v něm a vytáhla zmuchlanou kuličku papíru, která se v její dlani sama rozbalila a ostatní si na ní mohli všimnout čísla tři. Šla tedy jako poslední. Stevenson se otočil na kruvalského šampiona Pekku. Ten opakoval proces a o nedlouho později se na papíře zhmotnilo číslo dva.

Bylo rozhodnuto. Severus půjde jako první.

Sundal ze sebe mikinu, takže teď měl na sobě zeleno-černý dres, který indikoval jeho příslušnost k Zmijozelu, na zádech měl vyražené příjmení. Dotykem zkontroloval, zda je hůlka na svém místě.

„Hodně štěstí, Severusi," poplácal ho Brumbá po zádech a Severus na malou chvíli zauvažoval, že je to poprvé, co ředitel použil jeho křestní jméno. „Děkuji, pane."
V tu chvíli se z arény ozval neskutečný řev. Kdyby nevěděl, co ho tam čeká, rozklepal by se strachy.

Naposledy se otočil. Viktorie se mu dívala zpříma do očí. To zvládneš, věřím ti poslala mu svou myšlenku. Mírně se usmál a pokýval hlavou.

Vykročil ze stanu směrem do arény.