Ohnivé střetnutí [HP FF]

12| kapitola - Odhalení

Trošku zpoždění, ale přece! Další kapitola Ohnivého střetnutí na světě. Za zpětnou vazbu budu moc ráda :) hezký víkend!
resthefuture

Ve výuce létání pokračovali celý následující týden. Do druhého úkolu už zbýval jen necelý měsíc a ač dělala Viktorie velké pokroky, její řízení ještě nebylo stoprocentní. Po třech dnech se odvážila sama koště řídit. Severus letěl vedle a byl připraven kdykoli zasáhnout.

„Dobře, velmi dobře," chválil jí, když postupně klesali zpět k zemi. S novým rokem se vrátili do Bradavic všichni studenti, kteří odjeli na Vánoce domů. Rozhodli se proto přesunout svoje tréninky na večerní hodinu tak, aby je zbytečně nesledovalo moc zvědavých očí.

Když byli asi metr nad zemí, Severus sesedl z koštěte a postavil se nohama na zem. Viktorie ho už už chtěla napodobit a opět cítit pevnou půdu pod nohama, když ji Severus zarazil. „Zkus se postavit," instruoval ji.
„To jsem právě chtěla udělat," nechápavě zakroutila hlavou.

„Ne, myslím tím, že se máš zkusit postavit na koštěti." Viktorie v tu chvíli opravdu nevěděla, jestli si z ní dělá srandu. „To nemyslíš vážně, že ne?" ujišťovala se. Tři dny překonávali její strach z výšek. Jistěže dělala pokroky, ale tohle už je trochu moc.

„Nedělám," zavrtěl Severus nesouhlasně hlavou. „No tak, Viktorie, jsi metr nad zemí! Nemáš se čeho bát. Budu tady, abych tě chytil. Z takového pádu bys měla leda bouli na čele," usmíval se na ní. Viktorie se na něho zamračila. Říkal to takovým tím hlasem, kterým mluvíte na dítě, když se ho snažíte přesvědčit, že zavázat si tkaničky by už v šesti letech mohlo samo.

„K čemu mi to bude?" zajímalo ji. „Vždyť jde o to létat, ne? Nemusím snad na tom proklatém koštěti stát!" kdyby se právě nevznášela ve výšce, tak by si snad dupla.

„Co když ale budeš potřebovat volné ruce? Třeba budeme muset něco chytat?" pozvedl Severus obočí.
„Nesnáším tě, fakt," nakrčila čelo, zatímco pomalu posouvala ruce po dřevěné násadě tak, aby co nejlépe držela rovnováhu, až se bude zvedat. Šlo to těžce, ale nakonec se jí přece jen podařilo udržet rovnováhu na úzkém povrhu. Ruce roztáhla jako křídla, aby mohla polohu co nejlépe vyvažovat.

„No vidíš, jde ti to skvěle," pochválil jí Severus vedle ní. Jenže zatím se koště spolu s Viktorií pouze vznášelo nad zemí. „Teď to zkusíme velice pomalu při letu," řekl ji Severus. „Neboj se, kdyby něco, jsem tu," uklidňoval ji. Viktorie v tom návalu paniky jeho slova příliš nevnímala. Začala kolem Severuse kroužit v malých kolečkách.

„Vidíš, říkal jsem, že to nic není," povzbuzoval ji. Stočila hlavu směrem k jeho obličeji a chtěla mu něco odpovědět, ale tímto pohybem ztratila rovnováhu a padala z malé výšky k zemi. Severus udělal rychlý krok a Viktorie ho tak svým pádem doslova přišpendlila k zemi.

Mezera mezi jejich nosy byla snad jen jeden milimetr. Viktorie jasně cítila jeho horký dech na své tváři. Venku byla taková zima, že se mu od pusy doslova kouřilo. Zadívala se do jeho očí. Už tolikrát se podivovala nad tím, jak moc hezké má oči. Nikdy ještě nepotkala nikoho, kdo byl měl úplně černé duhovky jako on. Taky si uvědomila, že snad poprvé se mu do nich dívá tak dlouho. Když se už chtěla odtrhnout, cítila, jak ji Severus objal pravou rukou kolem boku. Hned nato přitiskl své rty na ty její.

Oba měli z toho mrazu suché rty, Viktorie ucítila, že ji jeho jazyk jemně polechtal po spodním rtu. Reagovala na to pootevřením svých rtů a polibek se tak stal mnohem vášnivějším. Viktorie se stále opírala jednou rukou i zem, druhou ale teď přesunula Severusovi zezadu na krk a pomalu mířila do jeho vlasů. Cítila, že sebou mírně trhl, když se její od sněhu studená ruka dotkla jeho kůže. Zajela svou rukou do jeho tmavých vlasů a on ji v nepravidelných kruzích hladil po zádech.