Život, který si vybral ~HG/SS~

Černé na bílém

Bylo brzo ráno.Hermiona seděla na parapetu a dívala se z okna,které bylo mrazem mírně zamlžené.V klíně jí ležela kniha,kterou měla v úmyslu si před probuzením Levandule s Parvati přečíst.Ovšem nevěnovala jí žádnou pozornost.Její pohled se upíral na Bradavické pozemky,které se pomalu,ale jistě probouzely k životu a její mysl se hemžila myšlenkami na válku.Ačkoliv byla Nebelvírka,musela uznat,že se války bojí a to velmi.Nedokázala si představit kolik lidí,které měla či neměla ráda zahyne.Smrt bude opět její příbuznou.Ale když se to tak vezme,kdy naposledy nebyla vystavena nějakému nebezpečí?
Už odmalička zažívala věci,při kterých stačilo málo a-.Její tělo se už po několikáté zachvělo a bohužel ne mrazem.Žalůdek se jí svíral víc a víc,měla pocit,že bude snad zvracet,ale její mozek jí jasně říkal,že tomu tak nebude.
Nahlas vydechla a protáhla se,zkřížila si ruce na prsou a navlhčila si svoje okoralé rty.
Ze začátku se divila,proč na ni ta tíha toho,že se Voldemort vrátil tolik nepůsobí jako třeba na Rona,nebo kohokoliv jiného.
Jenže netrvalo dlouho a začala na tom být tak,jak byli všichni ostatní,když si to připustili.
Neustálé svírání žalůdku,noční můry,pot a hlavně strach o ostatní.
Pravděpodobně bude muset svým rodičům vymazat paměť, protože právě ona bude tou,které se válka bude týkat nejvíc a kdyby se jí něco stalo,její rodiče by to psychicky nezvládli.
Jenže ještě na to není připravená,není připravená na namíření hůlkou na vlastní rodiče a už vůbec není připravená na moment,kdy už to nebudou Grangerovi,ale pouze Greenovi.
Všimla si,že jí po tváři stéká malá slza, ladným pohybem ji okamžitě setřela a vlepila si malou facku.
,,Hermiono jsi přece Nebelvírka! Trochu odvahy ne? Nebo se snad Moudrý klobouk spletl?,,
Zašeptala si pro sebe.
Vždycky jí věta,že je Nebelvírka dodala potřebnou odvahu a sebevědomí.
Tentokrát to nepůsobilo tak,jak by mělo.
Stále se bála a stále se třepala.
Najednou uslyšela šustění peřin.
Parvati s Levandulí už vstávají,měla by jít rychle do koupelny než se jí zmocní síla deodorantu a všelijakých parfémů.Né,že by jí to vadilo,ale neuznávala tak ostré voňavky jako používala Levandule s Parvati.A nejhorší bylo,když se tyhle parfémy smíchaly dohromady.Člověk jako ona by omdlel,takže rychle do koupelny.

Jakmile byla převlečená a umytá,vyšla z koupelny a uvolnila tak prostor těm katastrofám čemu říkají Levandule s Parvati "obyčejné voňavky".
Musela se zasmát.
Pokud to jsou "obyčejné voňavky",jaké jsou ty neobyčejné?
Vědět to nechtěla a už vůbec né cítit.
Sebrala tašku a šla na snídani.

Vešla do Velké síně a posadila se za dřevěnou,po celé síni táhnoucí se lavičku.
Vzala si opečený křupavý toast a namazala ho marmeládou.
Stěží by jste našli Hermioniné rty,protože celou její pusu tvořila jahodová marmeláda.
Ani si neuvědomila,že jí z toho věčného strachování pořádně vyhládlo.
Zanedlouho se k ní připojil Ron.
,,Ahoj Hermiono!,,
Pozdravil ji.
Hermiona se otočila a též ho pozdravila.
Ron si usedl naproti ní a začal se doslova cpát párkama.
Hnědovlasá Nebelvírka k němu vzhlédla a když viděla jak se přežírá,položila svůj toast, utřela si pusu a napila se dýňového džusu.
Jakmile odložila sklenici od svých úst zpátky na dřevěnou lavici,obrátila na něj znovu pohled,který dával jasně najevo,co si o tom jeho přežírání myslí.
On ji ale ignoroval a k tomu všemu začal ještě mlaskat.
Její obličej se zakroutil odporem.
Zrzek dávící se párkami si toho všiml a hodil na ni nechápavý pohled,který doprovázela otázka..
,,Co je?,,
Hermiona zakroutila hlavou.
,,Nic..,,
Bylo jí z něj špatně a k tomu všemu na něj byla naštvaná, poslední dobou to nebyl její nejlepší kamarád Ron Weasley..byl to arogantní nevzdělanec.
V duchu se proklínala,že si o něm něco takového myslí..tohle od ní nebylo pěkné..jenže..bohužel to byla pravda.
V jeho společnosti se cítila poněkud nepříjemně.
Pokud ho nevidí olizovat se s Levandulí,tak ho vidí při přežírání a prostě u jakýkoliv jiných činností,které se jí v Ronově podání víc než hnusí.