Nezapomeňte si přečíst i mojí novou story Destroyed from inside❤ Hezké čtení❤
_________
O týden později z pohledu Jessie :
Všechno konečně skončilo. Všechen ten stres, strach a bolest.
Jacka, jeho otce, i všechny Lions našli, zatkli a převezli je do Los Angelské věznice.
Řekla jsem si, že když je zatkli a odvezli, že už bude klid a zapomenu na to.
Ale to by kvůli tomu nesměli umřít táta a Dave. Byli tak nevinní a udělali by pro kohokoliv cokoliv.
Život je nefér, ale ztratit tátu a přítele je rána, která nezmizí a bude vás provázet do konce života.
Zrovna dnes je jejich pohřeb, proto o tom všem tak přemýšlím.
Nevím jak to zvládnu. Všechny ty lidi.
,,Jess? Za 30 minut musíme jít, měla by ses připravovat" vyrušila mě z myšlenek mamka. Jen jsem přikývla a šla se obléct.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Vůbec se mi tam nechtělo. Očekávalo se ode mě, že budu mít řeč a já nechtěla, aby všichni viděli moje slzy.
Nemalovala jsem se, nechtěla jsem mít rozmazanou řasenku nebo cokoliv jiného po celém obličeji.
,,Připravená?" zeptal se Dylan stojíc ve dveřích. Znova jsem jen přikývla a následovala jeho kroky.
V autě jsem nervózně klepala nohama, dokud mi Dylan nestiskl ruku, aby mě uklidnil.
,,Zvládneš to" snažil se mě podpořit, ale to v tu chvíli moc nešlo.
Jen jsem se děkovně usmála a dál se soustředila na cestu.
Zastavili jsme u obrovského hřbitova. Vystoupili jsme a došli ke hrobu táty.
Máma a Alan dokončili proslov, při kterém oba brečeli a byla jsem na řadě já.
Zhluboka jsem se nadechla a s výdechem jsem vyšla na stupínek. Podívala jsem se na všechny ty lidi a ještě víc znervózněla. Asi bych nedokázala spočítat, kolik jich tam bylo.
Odkašlala jsem si a na chvilku zavřela oči abych si představila tátu v tom nejlepším světle. Poté, co jsem oči otevřela, byly plné slz, které mi v tu chvíli trochu horšily zrak a zamlžovaly mi oči.
,,Táta byl nejlepší člověk na světě. Byl pro mě vším. Mým tátou, bratrem, přítelem. Vždy když jsem si nevěděla rady, dokázal mi poradit, pomoct. Když jsem byla smutná, udělal všechno, abych zase vyčarovala úsměv na svých rtech. Byl to i skvělý kuchař-" přítomní se zasmáli. ,,Vařil ty nejlepší steaky a špagety na světě. Byl hodný, poctivý. Vždycky udělal to, co mi viděl na očích, věděl co chci. Viděl, že potřebuju obejmout, tak mě objal. Já a máma jsme pro něho byly vždy na prvním místě a on pro nás také. A když jsem se to dozvěděla, myslela jsem, že zešílím. Byly a furt jsou to ty nejhorší dny mého života. Ale já vím, že i když tady s námi teď není, odněkud nás sleduje. Byl, je a stále bude ten nejlepší táta na světě a bude v mém srdci až do smrti" dořekla jsem, nebo spíš, dovzlykala, poděkovala za pozornost a snažila se vrátit na místo bez většího pláče, což se mi moc nepovedlo, protože mé slzy nešly zastavit.
Byly jako prudké, rychle tekoucí nezastavitelné vodopády, které chvíli mokřily Dylanovo sako či máminy šaty.
,,Jsem u tebe" pošeptal mi Dylan do vlasů a následně mě do nich políbil.
Kdybych ztratila i jeho, už bych to nezvládla.
Po mém proslovu všichni dali k hrobu bílé růže a šlo se na oběd.
Bylo hrobové ticho, skoro mě to dohánělo k šílenství. Ale protože mě Dylan hladil po stehně, nebylo to tak hrozný.
Nic z oběda jsem nesnědla. Všichni se nacpali, jen já ne, neměla jsem chuť to jídlo vidět, natož ho ještě jíst.
,,Musim si odskočit" šeptla jsem Dylanovi a odběhla na záchody. Opřela jsem se o umyvadlo a dívala se na sebe do zrcadla.
Bylo mi špatně ze mě samotné. Doteď jsem se nezbavila viny za jejich smrt a ani nikdy nezbavim.
Napustila jsem si vodu do rukou a opláchla jsem si obličej, aby mi trochu splaskly oči a opuchlé tváře.
,,Jak ti je?" uslyšela jsem hlas, přiházející od dveří. Otočila jsem se a stála tam máma.
Pomalu jsem se otočila zpátky a sklonila hlavu.
,,Špatně no. Kéž by tady byli" dořekla jsem a mamka mě objala.
,,Pamatuj, nikdy nejsi sama, furt tu máš mě, Dylana, Austina a všechny Flatcherovi. My tě neopustíme, možná tak ve stáří" zachichotala se máma a já lehce protočila očima, ale pak jsem se usmála.
,,Díky mami."
***
,,Jess neni to tvoje vina" promluvil do ticha Dylan, když jsem ležela v jeho objetí.
Jen jsem pokrčila obočí a natočila se tak abych na něj viděla.
,,Poznám, když ti něco je a mně je jasný, že se obviňuješ."
,,Kdyby ti umřel táta a holka, kvůli tomu, že tě našel gang, díky tvé neopatrnosti, taky by ses obviňoval" řekla jsem bez emocí.
Sundal mě ze sebe a vstal z postele. ,,Co se děje?" zeptala jsem se zaraženě.
,,Nechci abys na to koukala takhle. Ty za to nemůžeš sakra, vůbec jsi nevěděla, že jsou nějaký gangy spojený s tvou rodinou. Za nic nemůžeš a tím, že se budeš obviňovat je zpátky nevrátíš. Chci abys na to zapomněla, nebo ses aspoň snažila zapomenout. Chci abys byla šťastná, já tě chci dělat šťastnou. Miluju tě a neopustim tě a nenechám tě si kazit život vyčítáním" dořekl a já na něj koukala s otevřenou pusou.
Potom jsem vstala, došla k němu a dala mu pusu.
,,Taky tě miluju."
_________
Tohle je oficiální konec Blocked heart. Doufám, že z toho nejste nějak smutní, ale už jsem neměla moc nápadů, takže mě to už ani tolik nebavilo psát.
Doufám tedy, že se vám story líbila, a že se budou líbit i další.
