He's my Killer

1.

South Korea. Seoul. 1819.

Byl den jako každý jiný a přes to odlišný. V jednom z kabaretů se v ten den změní život jedné veřejně známé osobě.

Jeho vždy byl kabaret naprosto plný a všechny hlavy směřovali k pódiu, kde se za večer vystřídalo několik čísel. Jeho vždy na závěr šel tanečník říkající si Kai. Všichni i tak věděli moc dobře, kdo to je.
Kim Jongin. Narozen 1802. 1. 14 jednomu z nejbohatších a nejznámějších párů. Otec uznávaný bankéř a matka světoznámá tanečnice. Vlohy po ní zdědil i její syn.

Všichni sledovali jeho ladné pohyby. Tvrdě dřel na jeho vystoupení, tak aby se zalíbilo co největší části publika. Ne každému se totiž líbí balet. Zvláště v podání kluka.

Odešel z jeviště a zašel zpět do své skromně zařízené šatny, kde dosti často pobýval, jelikož tam kolikrát i přespával. Radši sám v malé místnosti než v obrovitánské vile.

Dnes tomu není jinak. Byl unavený. Už bylo dost pozdě a své vystoupení dnes moc protáhl. Načechral si polštářek a pak si ho na malý nepohodlný gaučík. Přes sebe si přetáhl bavlněnou deku, z pod které mu vyčnívali chodidla, jelikož jeho maminka tuhle deku ušila v době, kdy mu bylo 9 let a od té doby taky uběhl nějaký ten čas. Zhasl i tu poslední lampu jež osvětlovala jeho 'pokoj'.

 Jeho obvykle klidný spánek narušil hluk, jež dával najevo, že se někdo chce dostat do jeho šatny. Rožnul svou pampičku a podíval se ke dveřím, které se stále někdou pokoušel otevřít. Což se mu i podařilo. Tedy s velkým rachotem a vyrvanými dveřmi z pantů. Naneštěstí tu už nikdo jiný nebyl. Vždy je tu pak sám. A tenhle chlápek ho celkem děsil.

 Posadil se na gaučíku a protřel si oči.

,, Kdo jsi? A co chceš?" Jeho hlas byl chladný. Sice ho děsil někdo, kdo mu vyrval dveře z pantů, ale stále ho vyrušil při spánku! ON HO PROBUDIL!

,, Ty nevíš, kdo jsem? Nah, a já myslel, že jsme kamarádi. Ne, promiň vlastně ne. Já ti nikdy nebyl dost dobrej. A chci odplatu." Jongin ani nestihl mrknou zatím co kluk už mu seděl na klíně a tak nenávistně se usmíval. Poznával ten úsměv. Byl to úsměv kluka, jež se ho před pár lety snažil unést. Bylo mu sotva 13 a jemu okolo 15, ale i přes to byl malý a nevyrovnaný kluk, který prostě neměl sílu. Jak se Jongin doslechl na půl roku byl vzán rodině. O rok později se Kaie pokusil dostat znovu. Tentokrát to vzal kamarádsky. Chtěl si z něho udělat kamaráda, ale ani to nevyšlo.

,, Přišel si mě znovu unést?" Už se tolik nebál. Vyznělo to od něho dost drze což se nejspíše staršímu nelíbilo.

,, Ne, to je moc málo pro někoho jako jsi ty Kai." S jeho jménem si na jazyku pohrával neskutečným způsobem. Znělo to tak sladce, ale byla tam cítit hořkost, odpor a nenávist. Naklonil se blíže k němu a oblízl mu krk.

,, Zabít?" Aby se přiznal začal  z něho mít bobky v kalhotech.

,, To je moc jednoduché. Já chci, aby jsi trpěl. Aby jsi trpěl tolik co já. Nevíš čím jsem si musel projít." Byl skloněn přímo k jeho uchu, ale necítil jeho dech.                                                                    ,, Udělám z tebe to co jsem já Kai." Znovu mu oblízl krk, ale tentokrát ho i dost svědomitě kousl. ON HO KOUSL!! Au. Ale on se neodtahoval. Spíše se ještě více zakousl. Ucítil tlak stoupající přes celé jeho tělo. Nechápal co se děje. Měl mžiky před očima a myslel, že každou chvíli omdlí. Což nebylo tak daleko od pravdy.

Starší se odtáhl od černovláska a spokojeně se podíval na kousanec na krku mladšího.

,, Myslím, že to stačí." Na to Jongin necítil ani jeho nulovou váhu, která do teď zatěžovala jeho stehna. Pohnul krkem, kudy mu okamžitě projela vlna bolesti. Stejně jako o pár vteřin později i jeho celým tělem. Do několika dalších chvil zachvátila Jonginovo tělo naprostá agonie.