He's my Killer

4.

Další den jsem vstal o něco dřív a vydal se ven do malého lesíku poblíž mého domu, kam jsem si vždy chodil pro snídani. Dneska jsem to, ale potřeboval obzvlášť, abych přežil zbytek dne vedle toho lákavého pokušení. Chytl jsem si veverku a malé nezbedné liščátko, protože na blízku nebylo nic jiného a vydal se do školy. Hned jak jsem do toho ústavu vešel jsem ucítil tu nádhernou vůni jeho krve. Už je tu. Ještě jednou jsem nasál plné plíce. Nebyl moc daleko ode mě. Musel jsem se ovládat, aby jsem nechal své oči stále ve stejné barvě.

,,Sakra, těch veverek jsem si měl ulovit víc" zamumlal jsem si pro sebe a šel ke své skříňce, vytáhl jsem si potřebné věci a znovu ji zavřel a opřel si o ní hlavu a zhluboka dýchal, protože ta vůně byla čím dál tím víc silnější a lákavější. Měl by jsem přestat, jestli se nechci prozradit a vyzabíjet polovinu školy.

,,Všechno v pořádku?" ozval se kousek ode mě tichý hlásek. Ohlédl jsem se vedle sebe a opřel se spánkem o skřínku. Po tom co jsem uviděl, kdo to je musel jsem se schladit, a to mi aaspoň trochu dopřávela kovová dvířka skřínky.

,,Jo....všechno v pořádku..." sladce jsem se na něj usmál a on se začervenal. Nebuď tak roztomilý! Mám pro slaďouše slabost. A tobě nechci ublížit.

,,No....ehm....já jsem KyungSoo. Učitelka mě požádala, aby jsem tě provedl po škole. Máš po vyučování čas?" usmál se a vyčkával na mou odpověď. Byl  tak roztomilý. Nejradši by jsem mu ty tváře zmáčkl. Čas? Strávený s tebou? Řekni mi, kdo by s takovým cukrovátkem nechtěl trávit čas?

,,Jo, nedělá mi to problém. Ale za 32 vteřin zvoní, takže se měj, ale ještě se uvidíme Kyungie." s úsměvem na rtech jsem se otočil a odešel do naší třídy,  kde jsem se posadil na své místo. Místo kousek za ním. Chvíli na to co naprosto rudý přišel do třídy jsem jen odpočítávak vteřiny dokud nebouchnou dveře a neoběví se ta stará rašple. Po přesně minutě a 6 vteřinách  konečně přišla a ta nejvíc záživná hodina na světe mohla začít. Jako snad vždycky jsem jí měl naprosto na háku a místo toho jsem se koukal někam z okna, přičemž mi i párkrát pohled sjel na drobného černovláska. Stejně to už dávno všechno umím, tak co. Z jejích neustálích keců, o tom jak moc ztrašná a ignoranská třída jsme, mě začínala ovládat chuť si utrhnout hlavu, vyrvat srce, rozpárat břicho nebo pomalu a postupně od nohou přejet parním válcem. Jen jsem jí oznámil, že jdu na záchod a vydal se ven. Ještě jsem slyšel, jak něco křičí, ale měl jsem ji těžce v prdeli. Šel jsem po chodbě, když jsem za sebou zaslechl kroky. Pomalé a jisté. Nesnažil se našlapávat nijak tiše. Doslova se doprošoval o mou pozornost. Původně jsem nechtěl, ale otočil jsem. A můžete hádat, kdo tam stál. Každej má 3 pokusy. Já bych to nedal, ani na 27 pokus, protože celý život jsem přežíval v domnění, že ho při nejlepším už neuvidím. Co jsem udělal tak špatnýho, že mi to karma takhle oplácí?

,, Ah, Jongine. Věděl jsem, že máš špatnej vkus, ale až tak? Doufám víš nebo aspoň tušíš, že teď tě už nenechám. Jsi můj. " Celou dobu byl skoro přes celou chodbu ode mě. Poslední větu mi, ale zašeptal do ucha, které následně skousl. Když jsem se po něm chtěl ohnat už tam nebyl.

,,Já ti nepatřím" zavrčel jsem do větru a bylo mi jasné, že i přes to to slyší.

,,Ale ano, patříš. Brzy ti to moc rád předvedu." to bylo poslední co řekl. Stále nikde v dohledu, ale nestál. Přes to to bylo, jako by stál ve mě, když promluvil. Chvíli jsem ještě na chodbě jen tak stál. Když mě to už omrzelo vydal jsem se zpět do třídy. Cítil jsem pohledy všech na sobě. Na nikoho jsem se nekoukl a jen si sedl do své lavice. Zbytek dne jsem bez hnutí jen přemýšlel.

Musel se vrátit? Nemohl zkapat někde u silnice? Dá mi pokoj?