He's my Killer

5.

Už jsem se chystal odejít ze školy. Naprosto podvědomě mě nohy zavedli až před bránu školy. Už jsem se rozhlížel, že se konečně dostanu domu, ale něčí ruka mě zastavila. Malá ruka a jemný stisk na mém zápěstí. Otočil jsem se a pohled mi sjel na malou postavu se sklopeným pohledem, která držela mou ruku.

,,Myslel jsem....myslel jsem, že ti ukážu tu školu" podíval se na mě a já se musel usmát. Byl tak roztomilý, když byl nervozní. 

,,Ano, omlouvám se. Zapomněl jsem." usmál jsem se na něj a vydali jsme se zpět do školy. Prohlídka celé školy trvala snad hodinu, i když prohlídka nebyla potřeba, protože tu školu znám jako svoje boty. Celou cestu jsme se opravdu bavili a já se o něm dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Vstoupili jsme na poslední patro a jako by se vytratila všechna radost což znamenalo, že je tu.

,,On si nedá pokoj" zavrčel jsem si pro sebe a rozhlížel se po chodbách.

,,Říkal jsi něco?" otočil se na mě a já se na něj jen usmál.

,,Ne....ne nic" pokračovali jsme v prohlídce a on mi zatím říkal všechny zajímavosti o téhle škole a o dalších věcech, které už dávno znám. Došli jsme k vitríně, kde byli různé fotky a ocenění dávných absolventů, našel jsem tam dokonce i svou fotku s mým kamarádem, kterému teď musí být nejméně 90 let a s ním. Tehdy byl tak milý a já si naivně myslel, že mě nechá být a budeme jen normální přátelé. Bohužel se tak nestalo, zrovna v ten den jsme se pohádali a on mi řekl, že mi ze života udělá peklo....což se taky stalo.

,,Jongine? Posloucháš mě?" přerušil tok mých myšlenek jeho krásný hlas, zatřepal jsem jemně hlavou a podíval se na něj.

,,Jo, jasně......co jsi říkal?" zasmál se, tak nádherný smích.

,,Říkal jsem, že se mu podobáš....jste jako dvojčata" aby ne když jsem to vlastně já.

,,Jo matka to říkávala taky" usmál jsem se taky a znovu se zahleděl na fotku. Jak se z něčeho tak nevinného jako byl on mohla stát zrůda.

,,A ten kluk vedle toho co se ti podobá mi někoho připomíná" zamyslel se a já zaslechl tiché kroky blížící se k nám, otočil jsem za zdrojem zvuku, ale nikdo tam nebyl. Jak jinak.

,,To už je tolik? Budu muset jít" podíval jsem se na hodinky, které ukazovali půl čtvrté a já začínal mít hlad.

,,Um? Jo jistě, doprovodím tě k bráně mám tu ještě práci" usmál se a společně jsme zamířili ven ze školy, u brány jsme se zastavili a já se s ním rozloučil. Zamířil jsem domů a znovu za sebou slyšel ty tiché kroky tentokrát, ale mnohem blíž. Zastavil jsem se v jedné z uliček, která vede k mému domu a kroky také utichli. Otočil jsem se na temnou siluetu člověka a zamračil se.

,,Mohl by jsi mě už konečně nechat být?!" vyštěkl jsem po něm a on se jen uchechtl. 

,,Už jsem ti to říkal a klidně to i zopakuji....ty patříš mě. A asi by jsi nechtěl, aby se tomu káťátku něco stalo, protože já taky ne." zasmál se a jak se objevil tak taky zmizel. Zůstal jsem sám v opuštěné uličce se svými myšlenkami, které se točili jen kolem jedné osoby a přemýšlel, jak ho od něj udržet co nejdál.