V zajetí jeruzalémského démona (Malik x Altair) (Yaoi)

Válečná strategie

Než se však vydají z bojiště, nařídí Malik přeživším asasínům, co stáli při nich, aby vyklidili zahradu a spálily Al Mualimovo tělo. Asasíni se zprvu zdráhají, jelikož se jim to zdá pohanské a hlavně to odporuje jejich zvyklostem, ale stačí jediný pohled na Malikův hrozivý výraz, ve kterém se zalesknou jeho černé oči, okamžitě se dají do práce. Nechtějí ten výraz nikdy v životě opět spatřit.

Mezitím se démon sehne, vezme jablko a dá ho do měšce, který následně předá Altairovi, který ho mlčky převezme, přitiskne si ho k hrudi, jako kdyby to byla jeho část, která mu chybí, ale jinak stojí nehybně jako v transu.

„Tak už pojď." pobídne ho Malik, až překvapivě mile, zdravou rukou, ho obejme kolem ramen. „Půjdeme k tobě domů. Tam si odpočineš." dodá. Unavení Hmm je jediná odpověď, které se mu dostane.

Ob dva muži se vydají cestou do andělova příbytku.

*-*-*-*-*

Cesta by jim normálně trvala maximálně 5 minut, ale jelikož Altair šel velmi, velmi pomalu. Vlastně se téměř vláčel, neustále zakopával a pořád se mu podlamovaly nohy, až měl Malik chvílemi problémy ho udržet na nohou. Cesta jim proto vůbec neutíkala a zdála se téměř až nekonečná.

Altairův pokoj patří k těm největším a nejpohodlnějším v celém Masyafu. Možná byl největší, ale na druhou stranu byl velmi útulný. Měl pouze nejnutnější nábytek, jako je postel, obyčejná skříň, malý stolek u okna s jednou židlí, malou knihovnu plnou knih, map a svitků a na ozdobu malý, decentní koberec. Na první pohled vypadá krapet prázdně. Možná to bude tím, že se zde Altair moc nezdržuje a převážně je na cestách.

Malik ho posadí na postel, pomůže mu z jeho hábitu, položí ho a ještě ho zakryje dekou.

„Děkuji." špitne Altair, když si k němu přisune Malik židli a posadí se před postel.

„Pořád jsi novic." odpoví s úsměvem a chytí ho za ruku. Anděl se slabě pousměje, zavře oči a po krátké chvilce usne.

*Muselo ho to hodně vyčerpat. Pomyslí si démon, opatrně pustí jeho ruku, aby ho náhodou nevzbudil a pohladí spícího anděla po zádech.

*Opět bych rád viděl ty jeho krásná, úchvatná, zářivě bílá křídla. Dotknout se jich. On je jeho pravým opakem. Je světlo, zatímco on je tma. Je dobrem, zatímco on je zlo. Tyto myšlenky mu zaplní mysl při pohledu na jeho spící polovičku. Očima přejede na jeho lehce zvětšené bříško.

*A co teprve jejich dítě? Jaké asi může být dítě anděla a démona? Bude anděl, nebo jako on démon? Nebo bude obojí? Takový míšenec? Těžko říct.

A co na to okolí? Určitě nezamaskuje andělovo zvětšující se bříško a okolí si začne klást otázky. Co pak, až je zničeho nic uvidí s dítětem. Okolí to určitě nepřijme a možná by se je jich pokusili i zbavit. Ne, to nemůže dovolit. Nyní je přeci otcem, a jako otec by se měl o svou rodinu postarat.

Měl by jim zajisti bezpečný úkryt, do kterého by se na pár měsíců schovali, dokud by se jejich situace nevyřešila, nebo nebyla alespoň tak riziková. Kdyby si to alespoň naplánoval dopředu. Nemohl ale tušit že ho posedne jiný démon. Jako kdyby to bylo někdy možný. No možný to asi je, když se mu to přihodilo. Ale proč ho musel zbouchnout? Chtěl to udělat po svém. Ale teď už je to jedno.

Malik si podepře hlavu a zamyslí se nad nějakým úkrytem. Když v tom mu svitne nápad. Mohl by se schovat i s Altairem schovat u své babičky, která by jim mohla pomoct i s porodem. Ten nápad se mu velmi zamlouval.

Vstane okamžitě od postele a zamíří se židlí ke stolku na kterém je jedna dohořelá svíčka. Vytáhne z hávu pergamen a posadí se ke stolu. U ruky se mu objeví černé, dlouhé brko, které se na světle rudě leskne. Na moment se zamyslí a začne psát.