V zajetí jeruzalémského démona (Malik x Altair) (Yaoi)

Tajemný kult

Čas rychle utíkal a blížil se již dlouze očekávaný čas porodu, o kterém vědělo co nejméně lidí. Nebo lépe řečeno o tom věděly kromě Malika a Altaira pouze malikova babička a její věrná služebná Maria.

Jednou se Altair opět procházel po špinavých a vyprahlých ulicích pouštního městečka. Toho dne slunce obzvlášť pražilo. Anděl se procházel po trhu a prohlížel si zboží, které tam prodavači nabízeli. Zastavil se u stánku s krásnými rudými jablky, které se krásně leskly. Anděl si vybral to nejčervenější a zaplatil za něj. Opět se vydal skrz trh a cestou si otřel jablko o svou bílou tuniku. Chystal se do něj kousnout, když jím projel divný pocit, jako kdyby ho někdo sledoval. Okamžitě zbystřil a aniž by na sobě něco dal vědět pokračoval dál v cestě. Jednou si kousnul do jablka a pomalu přidával do kroku. Křižoval uličky a neustále měnil směr. Snažil se je setřást. Zmást je.

Na malý moment měl pocit, že se mu to konečně povedlo. Zjistil, že se ocitl na samém okraji města. Naproti bráně a po svém pravém boku měl malou kašnu s vodou. Posadil se na její okraj a spokojeně si oddechl. Bohužel se svých pronásledovatelů nezbavil a zjistil to zrovna ne příjemným způsobem. Něco ho štíplo do zad a poté ještě jednou, tentokrát do ramena. Sáhl si na rameno a nějaká podivná věc mu zůstala v ruce. Jednalo se o malou šipku, jejíž hrot byl v něčem namočený. Nemusel dlouho přemýšlet, o jaký druh šipek se jedná. Během pár okamžiků mu ztěžkla víčka a celkově si připadal velmi ospalý. Pokusil se však postavit se a alespoň zmizet v davu. Problém byl, že v této části města se nacházel sám a uspávadlo účinkovalo velmi rychle. Klopýtl a padl na kolena. Než zcela ztratí vědomí a padne nemohoucí na zem si všimne pár černých obrysů, které ho pomalu obklopují.

*-*-*-*-*

"Problém, Altair zmizel!" vykřikl Malik, když vtrhl do malého příbytku."Uklidni se. Není opět na jednom z jeho míst? Neprochází se třeba po městě?" zeptá se jeho babička aniž by se odtrhla od práce."Ne, ty už jsem zkontroloval a ve městě jsem ho nenašel." řekne."A hledal jsi pořádně?""Jinak to ani neumím." nad tou poznámkou se babička uchechtne. "To není k smíchu. Co když se mu něco stalo? Nemůžeš provést jedno ze svých pátracích kouzel?" poprosí zoufale."Co bych pro tebe neudělala." povzdechne si. Vstane a z knihovny vytáhne velmi starou mapu. Rozloží ji na stůl a vezme si nůž. Řízne se do dlaně. Pořezanou ruku zatne v pěst a na mapu spadne několik kapek krve. "Revelare secreta. Denuda turpitudinem est occultatum figure. Find aquila volanti. Altair Ibn La'Ahad." pronese kouzlo a kapky krve, jako kdyby ožily. Samy se začnou pohybovat po mapě, až se zastaví na jednom místě."Údolí míru." přečte Malik nápis místa, kde se jeho anděl nachází."Místo, kde se již po staletí scházejí největší uctívači dobra a všeho okolo. Mám z toho velmi špatný pocit." zamračí se babička a podívá se na svého vnuka, který již netrpělivě míří ke dveřím. "Maliku, počkej chvíli. Sám tohle nezvládneš!" pokusí se ho zastavit."Někdo ho musí zachránit. Nemůžu jim ho nechat na pospas." odpoví, aniž by se na ní podíval. To babičku akorát naštve. všechny dveře a okna v domě se rázem zabouchnou."Vždy jsi byl velmi netrpělivý a spíše jsi jednal srdcem. Nech si pro jednou pomoc od své nebohé, staré babičky a poslouchej mě. Sám to nezvládneš, na to jsi snad přišel.""Řekni, co máš přesně na mysli a nechoď kolem horké kaše." povzdechl si démon a z jeho výrazu čišelo zoufalství."Pojď blíž. I stěny mají uši." pobídne ho a když k ní dojde, pošeptá mu svůj plán.

*-*-*-*-*

"Opravdový anděl."

"Ale jak to, že nemá křídla.""Aby se mohl volně pohybovat mezi smrtelníky a nebyl otravován hříšníky." Toto jsou slova, které k andělovi proniknu, když se pomalu probudí. Zvedne ztěžklá víčka, ale spatří pouze tmu. Zdá se, že leží na něčem měkkém, zřejmě na koberci s mnoha polštáři. Moc se mu to nelíbí, ale musí zachovat chladnou hlavu. Nehýbe se, až na nepatrný pohyb rukou, kterým zjistí, že je má svázané."Co s ním teď? Neměli bychom mu to sundat?" zeptá se jemný spíše ženský hlas."Co když zmizí?" zeptá se jiný hlas plný obav."Proč by mizel? Stačí když mu dokážeme svou oddanost, tak tu s námi jistě zůstane." odpoví jiný. *Oddanost?* pomyslí si anděl. To musí být zřejmě nějací fanatici."Tak dobře. Všichni buďte tiše." zavelí ženský hlas a vše kolem utichne. Někdo se k němu přiblíží a jediným plynulým pohybem mu sejme pytel z hlavy. Světlo z místnosti ho oslepí. Několikrát zamrká a zjistí, že se nachází v malé místnosti zdobenou mnoha koberci a osvětlenou jedinou lampou. Přímo před ním postávalo několik postav zahalených v pouštních oblecích, které jim zakrývali i obličeje.Než se kdokoliv z nich vzmůže na slovo, celá skupinka před ním padne na kolena."Milostivý ochránce světla a dobra, požehnej své služebníky a nech je, ať se o tebe postarají." pronese nejodvážnější z nich. Zlatoočko pouze nadzvedne jedno obočí a ukáže jim své svázané ruce."Jistě, hned to napravíme." ujme se slova jeden z uctívačů a lehce mu rozváže ruce. Altair si promne zápěstí a sleduje je podezíravým pohledem."Nuže... ochránce světla, jaká jsou tvá přání?" zeptá se nesměle jedna žena."Přání?" zeptá se."Jistě. Cokoliv si řekneš, náš pane.""Vážně cokoliv?" zeptá se znovu."Cokoliv, co budeš chtít."To zní zajímavě, možná bych toho mohl využít pomyslí si. Než vůbec otevře ústa, jeho břicho vydá velmi hlasitý zvuk."Musíš mít po té cestě hodně velký hlad. Okamžitě pro tebe připravíme hostinu." ujme se slova stejný muž, který se zdá být velitel. Většina uctívačů odejde a ponechají ho tam čekat za společnosti tří osob. Tyto osoby se ani nehnou a pouze ho tiše pozorují. Z jejich očí vyzařuje obdiv, ale i strach. Očima sledují každičký sebemenší pohyb, který udělá. V místnosti je hrobové ticho, a lze zde slyšet i vlastní srdce. Je to takové to trapné ticho, kdy nikdo neví co říct ale přitom z vás nespouštějí oči. Nakonec se anděl rozhodne jednat. Lehce si odkašle, aby je upozornil a promluví: "Mimochodem, jmenuji se Altair. A vy jste?" *Sakra, proč musel říct zrovna takovou blbost. Vynadal si v duchu. Jako asasín by si měl počínat opatrněji."Mé jméno je Jukino." odpověděla po chvíli dívka k němu nejblíže plynulou arabštinou."Mluvíš dobře mým jazykem, ale dle jména usuzuji, že nejsi odsud." Dívka se zdála nervózní, ale nakonec si jediným ladným pohybem sundala látku z obličeje. Nejvýraznější byly její oči, které připomínaly mandle."Nejsem zdejší. Moji předci pocházejí ze země daleko na východu." pronese slabým hlasem."Jak je tedy možné, že jsi skončila tady?" zeptá se jí se zájmem."Já..." dívka nenacházela slov a oči jí zvlhly žalem. "...otrokáři." špitne slabým hlasem."To mě mrzí." odpoví a sklopí zrak."Nemusí. Kdyby se tak nestalo, nikdy bych nezjistila, že mé srdce patří sem." odpoví mu s úsměvem. Opět se rozhostí ticho."Ehm, já jsem Gabriel." prolomí jediný muž z trojice a podá mu ruku na pozdrav. Dle přízvuku taky cizinec. "Já jsem z Francie." dodá rychle, jakoby četl andělovi myšlenky."Aysha. Afrika." řekne poslední žena tajuplným a ledovým hlasem. Její oči byly černé jako dva uhlíky."Zdá se, že se tu setkává celý svět." zažertuje zlatoočko, ale nikdo se jeho vtipu nesměje. Tedy až na Jukino, která se tiše uchechtla, ale jinak se všichni tvářili, nebo se o to snažili, neutrálně."Je jedno odkud pocházíme, hlavně když nás spojuje naše víra." prohlásí Gabriel hlubokým hlasem."Jistě." odpoví lehce znepokojeně. *Zdá se, že to možná budou stejní fanatici jako templáři. Měl bych se odsud dostat. Z jeho myšlení ho vytrhne zaklepání na zeď."Jídlo je již připravené." Pronese Aysha a vstane. Všichni ostatní následují její příklad. Jako první odejde afričanka."Pojďte za námi." usměje se na něj Jukino. A tak se Altair ocitne v těsném závěsu mezi Jukino a Gabrielem. Společně opustí místnost a vejdou do jiné, které dominuje několik metrů dlouhý stůl plný nejrůznějšího jídla, exotického ovoce a všeho, po čem může člověk toužit. Opravdový ráj pro milovníky jídla. Z toho pohledu se Altair mlsně olíznul a posadil se na již připravené místo v čele stolu. Před sebou neměl vůbec nic. Chtěl se natáhnout a něco si vzít, když mu někdo položil ruku na rameno. Otočil se a nechápavě se podíval na Ayshu za sebou."Jídlo se teprve bude servírovat." pronese pevným hlasem a jednou tleskne. Okamžitě k ním přijde osoba se stříbrným tácem a položí ho přímo před něj. Nadzvedne poklop a ukáže misku plnou rýže. Anděl si vezme lžíci, nabere si a chystá se to dát do úst, když si všimne, že se mu tam něco hýbe. Prohlédne si to a zjistí, že mu v rýži lezou červy. Okamžitě ho opustí chuť k jídlu a lžíci vrátí do misky."Myslím, že toto jídlo vynechám." odmítne. Aysha si s ostatními prohodí zmatené výrazy. Tedy až na Gabriela s Jukino, kteří netuší co se děje."Zajisté, tak přejdeme k polévce." opět tleskne. Misku s rýží mu odnesou a přinesou novou. Nadzvednou poklop a odhalí tak neškodně možná i chutně vypadající polévku. Andělo uchopí lžíci, roztřesenou rukou jí lehce zamíchá a odhalí tak něco úzkého a černého. Opatrně to prsty uchopí a vytáhne to z polévky. Je to scvrklé, černé a vypadá to jako nějaký druh ještěrky nebo možná mloka. Vrátí ho do polévky ve které si všimne několika kulatých věcí. Očních bulv."Nějak mě přešla chuť." lehce misku odsune stranou. Aysha opět tleskne a tentokrát mu přinesou talíř a vypadalo to i jedle. Na talíři byly plátky opečeného masa. Kousek si ukrojí a sní ho. "To není špatné. Co je to?" zeptá se, když polkne."Mozečky malých šelem." odpoví klidně Aysha. Altair přestane žvýkat a celý zbělá."M-myslím, ž-že mám dost." odpoví tiše."Tak, velké finále." pronese někdo."Hadí překvapení." řekne afričanka. Na stůl před něj položí obřího stočeného hada. Anděl se obrátí na Gabriela s Jukino, z jejichž pohledu je jasné, že ani oni netuší o co se jedná. Aysha k němu přijde blíže a pomocí nože rozřízne hadovi břicho, ze kterého začnou vylézat menší hadu a vypadne z něj několik mrtvých obřích brouků. Zlatoočko, kdyby mohl, tak by se od stolu odtáhl co nejdál."C-co t-to j-je?" vykoktá."Delikatesa." odpoví černoška, stáhne si z obličeje roušku. Vezme si největšího brouka, kterého nalezne a půlku z něj ukousne. Nazelenalý sliz se jí táhne od úst až k broukovi a ona sní i tu druhou polovinu a olízne si prsty. Již bílý anděl pomalu zezelená a dá si ruku před ústa. Druhou rukou vezme misku, její obsah vysype stranou a vyvrátí do ní veškerý obsah jeho žaludku. Znaveně si otře ústa a koutkem oka spatří, jak se Jukino schovává v Gabrielově náručí, který k němu stojí zády."J-jestli mě omluvíte, jídlo vynechám." řekne tiše."Je-li to tak, tak koupel je již připravená." pronese Aysha a odvede ho do místností s velkou kamennou vanou. "Svléknout." nařídí mu."Cože?" tohle se mu nelíbí."Přeci se nebudete koupat v oblečení.""Jistě že ne." začne se svlékat, ale u kalhot se zastaví a změří si Ayshu pohledem. Ta z něj nespouští své černé oči. "Ehm." odkašle si."Óóóó, promiňte." odpoví, otočí se k němu zády a odejde. Altair se rozhlédne kolem a nalezne poblíž bílý ručník. Svlékne se a ručník si dá kolem pasu. Pomalu dojde k vaně a stoupne si na první schod, který je napůl ponořený do vody. Voda byla příjemně horká a na její hladině pluly lístky květin. Pomalu se ponořil do vody a opřel se o kraj. zavřel oči a malinko se uvolnil. Zničeho nic ho začnou osahávat jemné ruce. K němu do vody si vleze několik jiných dívek, a začnou ho masírovat a laskat. Anděl si tuto pozornost celkem užíval. Následně ho dívky vyvedly z vody a ukázaly mu lehátko, na které se má položit. Altair je uposlechl, a ony ho začaly mazat různými olejíčky a krémy. Masírovaly ho jiné dívky nad ním melodickým hlasem něco odříkávaly. Anděla to nijak nevnímal a spíše se nechal vtáhnout hlouběji do světa rozkoše. Mezitím jiní uctívači připravovali obřadní síň.

Když byl Altair dle jejich představ připraven, oblékli ho do bílého obřadního úboru, který se skládal z bílého kabátu bez rukávu, bílých kalhot a červeného opasku. Dívky ho následně odvedly do oné místnosti, kde ho položily na kamennou desku. Až do momentu, kdy mu spoutaly ruce si ničeho nevšimnul. Okamžitě sebou trhul, jako kdyby se probral z transu. Snažil se dostat z pout, ale marně.

"Odpor je marný." pronese Aysha a udělá gesto rukou. Jukino s Gabrielem jí předají malý vak, do kterého by se vešlo jedno větší jablko. Afričanka je spražila přísným pohledem a Jukino okamžitě začala vyndavat předmět z vaku. Předmět vypadal úplně stejně jako úlomek ráje, který sebral Al Mualimovi. Úlomek následně vložila Ayshe do ruky a se sklopenou hlavou odcouvala stranou. Afričanka se ušklíbla a začala recitovat určitá slova, která opakovala: Custos magni boni, et facti sunt ei in suis sacris verum est forma. Specie et libera nos. Libera nos a malo." Jablko v její ruce se rozzářilo. Pomalým krokem vyšla k němu a jablko se jí samo začalo vznášet v ruce. Stále zářilo a pomalu se přibližovalo k Altairovi, který z něj nemohl odtrhnout zrak. Záře, kterým oplývalo jablko, se přesunula na Altaira, která ho celá pohltila. Když se rozplynula, Altairovi oči zlatě zářily a ze zad mu vyčnívala dvě sněhově bílá křídla. Dav okolo něj udělal krok zpět a udiveně ho sledoval. Následně Aysha vytáhla ze své tuniky zlatou, zdobenou dýku a pomalu k němu přistupovala."Dobro musí být očištěno." začala."Ano očištěno." přidal se další hlas."Musí se očistit krví. Nechat zlo vyplavit z těla ven!" To už mluvili všichni.

*-*-*-*-*

Malik uháněl na svém koni písečnou zemí co nejrychleji jeho kůň mohl za doprovodu své babičky a Marii, která odmítala zůstat v chýši. Aby dodali na efektu, tak se za kopyty jejich koní tvořila písečná bouře. Společně dojeli až k místu na mapě. Nacházela se zde malá oáza. Koně nechali ať si odpočinou, jelikož je tak hnali, že se divili, že ještě nepadli. Malik se rozhlédl a nic mu nepřipomínalo, že by tu mohl jeho milovaný být."Co to je? Kam nás to k***a poslalo?!" vykřikl plný vzteku a pelášil si to okolo oázy. byl tak naštvaný, že si ani nevšimnul kamenu před sebou, zakopl o něj a svalil se do písku. Kámen se propadl do země, ze které se následně zjevili dveře pokryté tajemnými symboly. Démon vyplivl písek a postavil se naproti dveřím. Teď byl víc než odhodlaný. Plný energie a vzteku napochodoval proti dveřím a chytl je za kliku. To neměl dělat, jelikož jím projela čistá energie a on na sekundu svítil jako vánoční stromeček a nakonec ho to odhodilo stranou. Démon přistál přímo před nohama své babičky, hlavou v písku."Nech to na mě." řekla babičky a přistoupila ke dveřím. "Možná jsem stará, ale otevřít dveře ještě dokážu." písek okolo ní obalil dveře a následně se v nich ztratil. Po dalších půl minutu se nic nedělo a Malika to neuvěřitelně štvalo."Už to bude?" celý hořel nedočkavostí."S trpělivostí nejdál dojdeš." napomenula ho babička."Ale mezitím ho můžou zabít." odsekl Malik, když dveře konečně povolily a oni vešli dovnitř. Šli po kamenných schodech dolů. Cestu jim osvětlovalo několik dohořívajících pochodní. Mladý démon, šel velmi rychlým krokem. Během cesty narazil na pár stráží. Ty popadl za obličej a srazil je k zemi, jako kdyby to byli hadrové panenky a opět šel dál. Zarazil se na chodbě, která se dělila do několik dalších. Zastavil se, zavřel oči a soustředil se. Z ničeho nic pocítil obří nával energie vycházející z jedné z postranních uliček. Malik se dal do sprintu, až doběhl před obří dveře, které zdobily ornamenty andělů. To musí být ono. Pomyslel si a rozkopl dveře.To co viděl, bylo něco neuvěřitelného. Něco při kterém, začal vidět rudě. Vztek ho konečně pohltil a on přestal vnímat všechno ostatní. Jelikož to co viděl, bylo jak jeho milovaného anděla bodla nějaká ženská do břicha a ten, křik který jeho anděl vydal, tak to. To ho rozzuřilo ze všeho nejvíce.