V zajetí jeruzalémského démona (Malik x Altair) (Yaoi)

Den D

"Co to?!" vyjekla Jukino a schovala se za Gabriela, který couval ke straně."Na co zíráte? Na ně!" křikla rozhněvaně Aysha."Ty se postarej o ostatní, já se postarám o Altaira." řekla babička a jako písečný duch se bez jakéhokoliv zranění dostala až před Ayshu a raněného anděla. Do místnosti vtrhli další fanatici a úplně je obklíčili.Aysha neměla v plánu nechat babičku sáhnout na anděla, a raději vytasila dva své zahnuté meče, připravena k boji. Na babičky tváři se objevil letmý úšklebek. "Doufám, že znáte pravidla pouště." řekla hrůzu nahánějícím hlasem. Ti, kteří tyto slova zaslechli okamžitě padli na kolena. Někteří z nich se začali modlit a jiní prosit o odpuštění. To ovšem neplatilo na Ayshu, která se rozzuřeně vrhla na babičku. Její výpady byly nečekané s jasným úmyslem zabít. A i když zkoušela zasadit úder z jakékoliv strany, nejrůznější kombinace útoků a stejně se jí nepovedlo zanechat ani škrábanec."Teď je řada na mně." pronesla babička. Oči jí potemněly a její úsměv pominul. Natáhla k ní ruku a z jejího rukávu se začal linout písek, který Ayshu zcela obalil. Již pro ní nebylo cesty zpět. Afričanka obalená pískem se zmítala v křečích a bolestech. Po několika vteřinách se její tělo přestalo svíjet. Písek, který obaloval její tělo, se rozplynul a odhalil seschlou mrtvolu něčeho, co dříve bylo ženou. Pouštní démon jejímu tělu nevěnoval žádnou pozornost. Ani jediný jediný pohled a rovnou přešla k Altairovi.Opatrně prozkoumala jeho ránu. Anděl zaskuhral bolestí, i když se snažil být silný."Shh." zklidní ho pomocí své magie.Mezitím se Malik zaslepený vztekem, s démoníma očima kosil fanatiky jednoho po druhém. Během toho brutálního běsnění vypadal, jako kdyby tančil. Když již byli téměř všichni na kolenou, vtrhli do místnosti další ozbrojení fanatici a zcela ho obklíčili. To byla poslední kapka. Zcela se změnil do své démoní podoby a začal je kosit k zemi. Po několika krátkých chvilkách byli všichni mrtví a démon si všiml, že se v koutě krčí Jukino s Gabrielem. Pomalu k nim došel a chystal se poslat dvojici do posmrtného života."Přestaň!" křikl na něj anděl zlomeným a slabým hlasem, když si koutkem oka všiml, co se chystal udělat. Malik na něj pohlédl a anděla zamrazilo. Pohled dychtící po krvi se však hned změnil v raněný a ustaraný. Pustil meč, který s břinknutím spadl na zem a celý zakrvácený k němu přispěchal. Vynecháme fakt, že ta krev nebyla jeho."Už jsem tady." řekl a chytil ho za ruku."To je- aah!" vykřikl anděl bolestí."Co-co se děje?" zeptal se Malik zmateně a s obavami."Nůž sice nezpůsobil závažné škody, ale... ale uspíšil celý průběh věcí. Tím pádem budu muset provést císařský řez." mluvila rychle a spíše se soustředila na Altaira. Oba dva se na ní nechápavě podívali. "Už rodí." odvětila prostě."T-to je..." Malik to ani nedořekl, když se mu z toho udělalo mdlo a omdlel. Babička si toho nevšímala a pouze se nad tím pousmála. Démon se ani ne po minutě probral a opět stál po andělově boku. Pevně ho držel za ruku. "Hlavně dýchej." snažil se mu pomoc, ale spíše to vypadalo, že pomáhá sobě."Maliku?" začala babička."Ano?" zeptal se, aniž by se na ní podíval."Jdi pryč. Třeba se posaď za dveře, to je jedno." rozkázala mu."Ale proč?" otázal se nechápavě."Překážíš a zbytečně rozptyluješ.""Nemůžu ho tu nechat." zakňučel."Hned!" zvýšila hlas."Dobře." naposledy se podíval na svého milého, který byl v mukách a odešel se sklopenou hlavou z místnosti. Chtěl tam být. Být u toho. Být mu podporou. Opřel se o zeď a pomalu po ní sjel dolů. Zaklonil hlavu a zavřel oči. Tou dobou se z místnosti odplížili i Gabriel s Jukino, která měla oči červené od slz. Démon se na ně pouze opovrženě podíval."Shh, to bude dobré." snažil se jí uklidnit Gabriel."N-netušila j-jsem, že bude tak k-krutá. T-taková hrůza. Ch-chudák A-altair." vzlykala."Stejně je to všechno vaše vina. Kdybyste ho neunesli, nic z toho by se nestalo." zabručel Malik a přitom se stále soustředil na místnost za sebou. Chudák jeho Altair. Určitě musí trpět. Takhle ho nikdy neslyšel křičet a upřímně řečeno mu to nahánělo husí kůži."To tedy není!" okřikla ho Jukino. "...Nikdy jsem netušila, že se stane... tohle. Myslela jsem, že..." hlas se jí zlomil."V to jsme věřili oba." uklidnil jí Gabriel."Raději mi zmizte z očí... A zkuste žít své životy, než se řídit slepou vírou." zabručel na ně a ani se neobtěžoval na ně pohlédnout."Pojď, raději zmizíme." pobídl ji Gabriel a oba odešli.Následujících několik vteřin tam pouze nečinně seděl. To čekání a hluk z vedlejší místnosti ho ubíjelo. Ničilo ho to zevnitř. Zničeho nic andělův křik ustal. Malik nastražil uši. Potichu vstal a opatrně nakoukl do místnosti. Místnost naplnil nový, cizí zvuk. Byl to dětský pláč."Aaa, tak tady je první. Je to chlapec." řekla babička, zabalila novorozeně do jemné látky a malý uzlíček podala andělovi. Ten si ho vzal a také si něco uvědomil."První?" zeptal se nechápavě, zatímco si prohlížel miminko."Máš dvojčata." odpověděla mu."Bože můj." zaskuhral."Už můžeš dovnitř." zavolala babička na Malika a vyndala další miminko. "Je to taky chlapeček." také ho zabalila do látky a tentokrát ho podala Malikovi, který si ho s potěšením pochoval. Byl zcela dojatý. Malinký uzlíček, který choval, ukrýval lehce snědšího chlapečka s onyxovýma očima a krátkými jako uhel černými vlásky."Shh, to je v pořádku." pošeptal mu. Novorozeně přestalo plakat a jako kdyby se lehce pousmálo. Démon s malým uzlíčkem přešel k Altairovi, který choval zlatookého chlapečka. Ti dva byli přesnými odrazy svých rodičů. "Je ti podobný." pronesl Malik s úsměvem."Už nikdy víc." vydechl unaveně."A tenhle je zase podobný mně. Jsou jako my dva..." pokračoval."Naše malé kopie." uchechtl se slabě anděl."Jsou nádherní a hlavně zdraví." pronesla babička, když zahojila Altairovo rány. "A jak se budou jmenovat?""Darim." řekl Altair."Tazim." řekl Malik."Darim a Tazim." pronesli synchronizovaně."Silná jména pro silné chlapce... Teď by jsi si měl odpočinout a nabrat síly." řekla a přejela andělovi přes oči a on okamžitě usnul."A jak se odsud dostaneme? Máme pouze tři koně." zeptal se Malik a zvedl oči od Tazima."To nech na mně." babička se šibalsky pousmála a zvedla ruce do vzduchu. Když to udělala, písek kolem nich se začal pohybovat. Všechny je obklopil (až na Mariu, která venku hlídala vchod), a když se opět rozplynul, nacházeli se všichni v babiččině chýši. Přesněji v altairově a malikově ložnici. Altair spal na posteli a v ruce přitom choval Darima.Babička ze země vytvořila postýlku a Darima do ní uložila. Malik následoval její vzor a uložil Tazima vedle jeho bratra.