Když se kácí les...

1. Stáří přátelé

Byl výjimečně teplý jarní podvečer, Sobota myslím. Štrádoval jsem si to v černém kabátu po osvětlené rušné ulici do jednoho z místních vyhlášených pubů. Posadil jsem se na bar a objednal první whisky. Slunce už zapadlo a s přicházející nocí se ve dveřích objevily i mojí kamarádi. Posadili se ke mě a objednali jsme další pití.

Celý večer jsme propili a bavili se o životě,o práci, penězích a jak to tak bývá, i o holkách. Mohlo být tak dvanáct když jsem se nechal přemluvit, abych zkusil místní "kulturu". Celý vysmátý, nejen z alkoholu, jsem se vracel z privátu a už ze schodů jsem viděl další známou tvář. Bílé seprané tílko, džíny a na rameni monogram S.T. "Steve?", poznal jsem v něm svého kamaráda. "Co tady děláš?", začal jsem. Otočil se na mě a na jeho špinavé unavené tváři se objevil lehký úsměv. "Myslel jsem, že sedíš", plácal jsem ho po rameni a zval ho k našemu stolu, aby nám mohl vyprávět.

"Hele asi před šesti rokama jsem s partičkou amatérů vykrádal jeden lokál za druhým, no a jednou se to zvrtlo" začal svojí historku. Jeho hlubokému hlasu jste prostě museli podlehnout. Snažil se vyprávět jako by se právě vrátil z L.A. nebo Washingtonu, vždycky měl slabost pro americké hrdiny jako John McClane, nebo nechvalně známý Rambo. "Sebrali nás všechny a zavřeli do kopky tři krát tři metu, jídlo nebylo zlý, ale některý bachaři byli fakt svině." zavzpomínal na to jak bezdůvodně trestali vězně obuškem, až mu malém ukápla slza. "No a dneska mě za dobrý chování propustili, nevím kam půjdu, ani co budu dělat, ale zatím žiju z toho co mi zbylo než se opět postavím na vlastní nohy."

Pili jsme asi do tří nebo do čtyř do rána až jsme v lokále zůstali poslední. Opilý zpěv a nadávky starých babizen nás potom doprovázdeli až domů. Nechal jsem ho spát na posteli a sám si ustlal pod konferenčním stolkem v obýváku, což jsem však zjistil až ráno. Krásný kus tmavého dřeva a na něm sklo, sklo tak čisté, že jsem doslova zapomněl, kde to ležím a prudce se posadil. Ozvala se rána, pak to zaduňelo a už byl slyšet jen zvuk pomalu dopadajících střípků, střípků které jakoby padali v mé hlavě. V uších mi zvonělo a hlava bolela, ale ne jen tím nárazem. Trochu se mi ulevilo, až když všechny střepy ze stolu, i ty v mé hlavě dopadly a já si mohl lehnout opět na tepelný tlustý koberec.

Za chvíli se se skřípotem otevřeli dveře a střepy začali padat odznovu.
"Jsi v pohodě?",ozval se hrubý hlas. Má odpověď Steva uklidnila a tak zase ulehl do postele. Podruhé jsem se probudil až kolem jedné odpoledne, to ještě bytem vládlo mrazivé ticho, kolem plno střepů a pode mnou loužička krve. Zvedl jsem se a šel si do kuchyně zafačovat krvavé čelo. Nebylo to nic vážného a tak jsem si udělal kafe a vracel se do obýváku, sedl si na pohovku a pustil televizi. Vzpoměl jsem na Steva spícího hned vedle a tak jsem dal hlasitost na minimum. Před televizí, tam kde stál rozbitý stolek leželo ještě něco, něco co zřejmě leželo na konferenčáku dřív než se rozbil. Byl to kus papíru s všelijakými klikyháky a podivným textem. Až později jsem pochopil, že je to návod, takové ty jednoduché co dělají pětileté děti ve školce tupými pastelkami a s roztřesenýma rukama. Byl to návod jak udělat banku.