Když se kácí les...

11. Zvrat

"Jak jste to přežili?" ptá se Antony Adams. "Dojdu k tomu" odpovídám.

Vtip je v tom, že jsme tam nebyli. Auto sice odjelo, ale se čtyřmi rukojmími. Možná se ptáte jaktože tak zkušený řidič jako Samuel sjel ze srázu, i kdyby byl opilý tak by to přece zvládl vytočit. Možná jsem mu trochu pomohl. To ráno jsem šel do koupelny z jediného důvodu, abych sebral prášky které mu pak hodím do toho pití. Tak jsem se ráno vydal oholený do banky a v kapse jsem měl celou krabičku valia. Říká se, že by se to nemělo kombinovat s alkoholem, ale co. Prostě jsem mu v nestřeženém okamžiku do flašky hodil čtyři nebo pět tablet. Nikolay si bral občas na večer maximálně jeden a já mu do tý flašky vrazil rovnou čtyři.

To prostě nemohlo dopadnout jinak než že nabourá. Jak jsem očekával, Sam si při cestě přihnul a podle toho jak řídil bych řekl, že vypil minimálně půl flašky té hnusné náhrašky alkoholu co jsem koupil cestou. Dodnes přemýšlím nad tím jaká v autě panovala nálada těšte před tím. Vyděšení svázaní rukojmí a řidič který má čím dál horší reflexy a selhává mu centrální nervová soustava. Prostě za jízdy "usnul" a nedokázal se dostat z auta. Jen tam seděl a v hlavě věděl, že se utopí.

Zatím co si návnada uháněla sychravým Londýnem my jsme se Džípem přesunuli na základnu a těšili až policie vytáhne auto a najde v něm pár cihel zlata a hromadu brožurek z muzea. Hned jak jsme dorazili převlékli jsme se do černého a do žlutozelených reflexních vest. Ještě rukavice a mohli jsme vyrazit. Nikolay zatím odkryl bílé popelářské auto a vlezl si do něj. Harrison řídil a tak jsme vyrazili vyzvednout peníze.

Vzpomínáte na ty prázdné popelnice o kterých jsem vám říkal na začátku? Tak ty jsme do bílého popelářského auta vysypali plné. Museli jsme co nejtiššeji, aby zlatavé cihličky nebouchaly. Když se konečně přiválelná poslední popelnice otočila se do kakabusu byl čas zmizet. Nenápadně jsme projeli přímo před hlavním vchodem, byla tam spousta policistů, záchranka a dokonce i hasiči. Úsměv a mávat hoši, ale hlavně nenápadně. Cesta na základnu byla už klidnější, přesto jsme ale moc dobře věděli, že jediný pohyb špatně a všecho naše snažení by přišlo vniveč.

Auto zajelo do dvora a zavřeli se za ním dveře. Marretovi už čekali až začneme přendávat zlato a balíky peněz. Pět zaparkovaných aut ve dvoře se plnilo a za deset minut se brány opět otevřeli. Naposledy jsme se rozloučili a jeden po druhém jsme vyjeli ven s menšími intervaly aby to nebylo nápadné. První vyrazili sourozenci v Citroenu, za nimi vyjel Steve, měl namířeno na letiště a pryč odtud. Jak ho tak znám tak chtěl někam do tepla, sychravá Anglie nebyla pro něj. Asi za další dvě minuty vyjel i Harrison, přesný opak Steva, ten se schoval ve Skotsku. Další jsem byl na řadě já a na konec Nikolay. Přesně za pět půl deváté jsem nastartoval Jaguára a vyjel směr M4 do Severního Esexu, směrem k nekonečné svobodě. To ráno byl nezvykle hustý provoz a celá em čtyřka stála. Byl jsem v klidu a radši jsem zapnul rádio, kde akorát mluvili o "loupeži milénia": "Bude to mít zásadní dopad na ekonomiku Anglie!".

No řekněte, komu se podaří položit ekonomiku mocného rozvinutého státu a ještě na tom vydělat neskutečný balík peněz. Nám ano!