Když se kácí les...

7. Zloba

Píp píp, ozval se mobil v mojí kapse. Henri, napsal mi smsku, copak asi potřebuje, pomyslel jsem si. Nastartoval jsem a objel kakabus a vyrazil zpátky do úkrytu. Kola černé bestie zabrzdila a vyvalil se bílý obláček dýmu. Vůně spálené gumy, jako někde na závodech. Vběhl jsem dovnitř a přímo do řídícího centra, jak to Henriho sestra pojmenovala. Vstal od počítače a chytil mě za ramena a zeptal se mě jestli jsem připravený zjistit pravdu, chodil okolo toho jako kolem horké kaše. A pak řekl, že se to týká mojí ženy. "Cože, ty víš!? Jak to víš!?" řval jsem na něj. "No ten novej, Sam, trošku jsem si ho proklepl." začal opatrně. Dozvěděl jsem se, že Sam při jedné akci úplně nalitý vezl z vykrádačky bandu Irů. Kola jejich dodávky zatočili, neboť Sam byl prý úplně na mol. Dodávka skončila v kavárně a moje těhotná žena s její kamarádkou

Doposlouchal jsem si Henriho příběh a probudila se ve mě nenávist a zlost, vřela ve mě krev. Toho dne jsem se zpil do němoty a druhý den takový bolehlav, že jsem to musel zapít a když jsem se krapet vzpamatoval nasedl jsem do auta a jel do úkrytu, už tam byli všichni až na Samuela, to pro něj bylo jediný štěstí. Na místě bych ho zabil. Nikolay nám sehnal zbraně a Henri zase přišel s tím, že to musíme udělat už zítra. Všechny to znepokojilo, ale když jsme sešli do řídící místnosti už tam jeho sestra Natalie něco vyťukávala do počítače a když si všimla jak vycházíme, začla trochu panikařit. "Máme problém pánové," začala: "zítra začnou přípravy na třista padesáté výročí od založení banky.

Nikomu se to nelíbilo až na mě. Vemte si to, ten den bude v bance spousta lidí a rozruch, ale když tam přijdeme brzy ráno můžeme to využít. Řekl jsem, že do toho jdeme. Všichni se na mě podívali, ty pohledy co vás propichují, pamatuju si je do teďka. Nikolay narychlo sehnal zbraně a Harrison zavolal Samovi, aby věděl kdy a kde. Všechno jsme důkladně zkontrolovali, všechny zbraně, počítače i to jestli nás někdo nesleduje. Naposledy jsem jel do banky a procházel jsem se tam až do zavíračky, přehrával jsem si to v hlavně. Bylo to jako doopravdy i teď když tam vkročím pamatuji si každý náš pohyb. Z domova jsem si přivezl krabičku s doutníky a byt prodal, už ho nebudu potřebovat. Krabičku ležící na stole jsem si vzal do ruky a otevřel jí. Byly v ní poslední tři doutníky, jeden jsem vzal a zapálil tátovým zapalovačem. Ještě jsem zavolal Yurayovi a rozloučil se s ním pro případ, že se už neuvidíme. Už se pomalu stmívalo a tak jsem zhasil doutník, a šel spát. Tu noc jsem se poprvé za celé ty dny pořádně vyspal.