Dílo

Dva Zájemci s velkým Z

Stačí jen nabrat dostatek, abych si s tím vystačila na příštích pár let. Skládám je do pevného koženého pytle, můj zdroj příjmu, miláčky, k nimž se obyčejný člověk zaživa nedostane. Já však na to mám čich, schopnosti i inteligenci, tak proč je promrhat ? Ještě pět zlaťoučkých zlatíček těžkých, ale výnosných nacpu do vaku. Jedna, již zmíněná cihla mi vyklouzává, dopadajíc s břinknutím na zem. V tichu to působí nezvykle. Prohlížím místnost a spěšně jí vracím na své vyhrazené rezervé u sester i bratrů v tašce. Když je pytel utažen slyším šramot zvenčí, není hlasitý, ale znervózňujě mě, takže se kradu z místnosti ven, abych se podívala lépe...
Prásk !
Ohromná rána, následována zhruba třemi dalšími, otřásla budovou. Z rukou mi vypadává vak a cihly nadělají rámusu velké množství, přesto v hluku z explozivních ran zanikne. Zdi se rozlamují, strop se bortí, sotva mám kam uskakovat, než se strop zcela zhroutí, přičemž mě zavalí sutiny, avšak né smrtelně. Je pod nimi tma.
Nic se dlouho nerozpadlo na mou hlavu, krytou sutinami, tudíž se míním zpod nich vyhrabat. Neomdlela jsem, to považuji za zázrak po pádu celé banky. Co zapříčinilo výbuchy, nevím. Tím pádem nehodlám být zalezlá jako hraboš ve své noře, hledám si možnou cestu ven. Některého zdiva jsou obrovité kusy, proto odvaluji ty menší s nimiž lze pohnout. Za svého vzteklého nadávání se šplhám na světlo. Světlo je po té tmě štiplavé a mé oči produkují slzy, nic moc nevidím, dokud mne nezakryje stín. Vyloženě mužský. Promnu si oči přes víčka, zaostřujíc na mlhavou postavu. Má ruce zapřené v bocích, poklepávajíc černou botou na ruiny. Kašlu prach, dávajíc si ruku před pusu, ale jakmile zvednu pohled vzhůru znovu, spatřím konečně přesný obraz. Okamžitě se zvedám, couvajíc po hromadách betonu pryč. Mysl prázdná, soustředěná na útěk po zadu ani nepřemýšlí, že vlastně couvám. Zakopnu o nejbližší vyvýšenější kus, o trám trčící příhodně do výše. Upadnu, s hrůzou pozorujíc následný děj. Muž se pobaveně zasměje, vydajíc se obratně ke mně. Šikovně využívá panelové desky trčící ze země k odrazu, k rychlejšímu přesunu. Kožená bunda se přizpůsobuje jeho pohybům, elastičtější kalhoty taktéž nijak nebrání v posunu vpřed. Ke mně doskakuje kratším úkrokem, sklání se nade mnou, studujíc můj úzkostlivý výraz. Nabízí mi dlaň, chce mi pomoci, nebo mě zlikvidovat, co by bylo v tuto chvíli lepší ? Pobízí mě přívětivým úsměvem, poukazujíc na svou dlaň. Pomalu nejistě mu podávám ruku, on je však netrpělivý. Popadne mě za ni a vmžiku postaví, trhnul se mnou, čímž způsobil podstatné zkrácení vzdálenosti mezi námi. Skoro se dotýkáme obličeji, což si u něj vyslouží úšklebek. Druhou volnou rukou hladí mou tvář a jazykem se olizuje, jakobych byla nějaké jídlo. Vyškubávám se mu se znechucením. Jemu to naneštěstí vykouzlí úsměv. Ve výši mohu vidět helikoptéru drábující nad námi, manévruje k přistání. Usměrňuje se před dosednutím, čechrá nám vlasy. Muž v kožené bundě mi ukazovákem říká, ať jdu s ním. Samopaly na bocích helikoptéry mě nutí poslechnout, kdo by odporoval mafii, která srovnala banku s matičkou Zemí, ale já jsem já, takže...Útěk !