Dílo

Posel

Sama, přestože kolem tisíce lidí. Baví se, úsměvy na tvářích jim jen hrají. Štěstím opojeni, rozhazují rukama do vzduchu v pravidelných smíchem zaplavených vteřinách. Radostí bez sebe strkají do mě, odkopnou mne, snad i nechtěně, ale s omluvou váhají, možná i nevidí mne. Jejich šílenství je má pevně pod kontrolou, tudíž nemohu spoléhat na něco, jako omluvu, slova tak prostá, jenže těžká k vyslovení. Nikdo nechce přiznat chybu, obvzlášť někomu, mne podobnému. Velká potupa by to pro ně byla, zrudli by a snažili se vymyslit důvod, nač se mi omluvili. Později by se o mně strhla debata, která by ustala s přílivem zajímavějších záležitostí, než já. Přihrávají si mě, jsem jim golfovým míčkem, který né a né zapadnout do díry. Otravná moucha, co jim bzučí u hlavy, nepříjemný našeptávač. Nejsem součástí, jenže slyším, vím o všem v davu, avšak nepřidám čehokoli nového. Přicházím, berouc si informací kolik chci, dobrovolně je ze sebe sypou, neuvědomujíc si. S rancem těchto nadbytečných slov se hrnu skupinami lidí ven, kde jej vyprázdním na hromadu k ostatním větám. Dělám to, protože mě samota i vyšší moc nutí, žene mě k tomu být připravenou k úskočným plánům, strategickým rozhodnutím, které se mi zprvu příčili, ovšem když jsem dospěla, zmoudřela jsem. Většina informací je odpadem, takže jsou třízeny, to už je však mimo mne. Já se pouze bavím, jakmile zašeptám někomu do ucha tajemství, které mělo zůstat tajemstvím. Při pohledu na zděšenou tvář se zasměji prozměnu já, můj smích je ostrý, řeže do uší. Ten smích jest první, taktéž poslední věcí co můžou zaslechnout, nebo vidět. Jsem přízrakem, co nedá vám spát, jsem nejtemnějším zlem ve vaší mysli, ano jsem to já...
Nemohu jim dopřát věčného štěstí, kvůli sobě, kvůli nim. Hlavně bohužel pro ně, nechci být ta, kdo stále stojí v koutě, na rohu snesitelnosti. Chci jim dát trochu sebe, trochu bolesti, jež je může skolit, spíše skolí, nejsou na ni zvyklí, čímž mi umožní uspokojit své touhy, zvítězit nad nimi.