Dílo

Hra

Skopnula jsem židli vzteky a zabouchla za sebou dveře v prázdné místnosti. Naštvaná jsem si sedla na čtyřnohou stoličku, na níž se mi dobře přemýšlelo, jenomže dnes jsem se k ní uchýlila, protože jsem chtěla chvíli zaslouženého klidu po hodinách nepřetržitého pátrání s mými kolegy. Už se to s námi táhlo moc dlouho. Těžké otázky, které jsem zodpověděla až pozdě. Byla jsem neschopná a nikdo z našeho v běžných situacích sehraného kolektivu se tentokrát nebránil říci, že jsme zase prohráli. Cítili jsme se být bezmocnými červíky, čekajícími napíchnutí na háček rybářského prutu. Pak nám náš zarputilý protivník vymáchal hlavu ve vodě, odkud jsme se museli pracně vysápat ven. Křičela jsem zavřená místností v záchvatech hněvu na zeď, vedla jsem s ní jednostranný rozhovor, končící tichem. Kolegové mě raději nerušili. Vycházela jsem odtamtud zničená, avšak napadly mě tam hezké způsoby, jak vyhrát tuhle doteď jednoznačnou válku. Tyto nápady se bohužel ukázaly neúčinně. Stáli jsme na tenkém ledě, laškovali jsme s odjištěným granátem, což nemohlo dopadnout slibně. Bez legrace jsme uvažovali o vyhlášení bezmoci, i když by nám přišli na pomoc namyšlení jedinci z federálního oddělení. Státní úřady nám stačily, tak proč se zatěžovat ještě většími útvary ? Udělají nám v nashromážděných důkazech nepořádek, proto se tohoto případu já jediná z našeho týmu nechci vzdát. Musí být možnost jak předvídat kroky té stvůry, jíž jsme v patách. Třeba je šílený, ale pořád jen pouhý člověk. Dává nám ochotně nápovědy po spáchání trestných činů, nějak nám naznačuje, kde provede další z řady šílených zločinů, jenže my stále přehlížíme podstatné dodatky. Ten blázen nedávno řetězovou reakcí spustil výpadky elektřiny tak, že zkratoval zabezpečovací systémy poloviny hlavního města. Libuje si v naší neschopnosti, zanechává vzkazy a hlavním pro něj je bavit se. Nejde tolik o vládní obsah tajných složek, jen se předvádí, co může dál udělat a mi mu v tom překvapivě nezabráníme. Je to jeho hra na kočku s myší. Trvalé následky neseme my, nikomu z nás se nechce ráno probouzet. Nechceme se ponořit do nekonečných prostor zločinů, v nichž nemáme chvíli na zorientování. Prohráváme na plné čáře a setkání tváří v tvář si nedovolíme. Strach s námi sází o čas.
Nejhorší újmu na zdraví nám však nezpůsobily jeho vraždy nebo jiné, nýbrž soudní proces. Nechal se chytit, tak jsem to pochopila, jelikož vystopovat ho, navíc ještě přistihnout při práci nebylo zkrátka možné. Postavili jsme jej před soud, kde se ani nehájil, přesto byl uznán nevinným. Ovlivněná porota pod nátlakem obav z jeho moci ustoupila spravedlnosti. Po tomto incidentu jsem měla chuť mu krutě ublížit. Lapili jsme ho u krádeže národních klenot ! Neudělali jsme chybu v postupu, neukřivdili jsme mu ! Navzdory tomu byl zase volný. Vyběhla jsem ze soudní síně, přála jsem si vidět ho prosit o milost. Myslela jsem, že ho spatřím za mřížemi, kde zůstane pár dobrých roků, než bude puštěn, jenže teď je opět pánem nad situací i lidmi on. Jeho šílenství nás ohrožuje na životě, cloumá s námi jako silný vítr se stromy. Král zločinu má moc nade všemi, nešpiní si dlaně prací, kterou za něj ochotně dělají ostatní. Sám v podstatě nevykonává příliš zločinů, hlavně plánuje, posouvá s lidmi jako se šachovými figurkami a baví se tím. Jeho postup je úžasný, vybudoval si síť spolupracovníků pomocí slov.
Se spolupracovníky vycházíme ven na chodník před budovu soudu. Jsou celí nějací divní, nikdy jsem je neviděla takto skleslé. Nikdy jsem je neviděla to vzdát, ani já před záchvatem vzteku jsem nebývala v jejich stavu. S naším týmem se něco děje, dohodli se na mne hromadným smutkem nebo co ? Jsou kolem mě rozmístění v obranném postoji nebo postoji útočném. Oběť nemá kam uniknout, je to bravůrní utahující se smyčka nyní okolo mne. Scházíme schody na veřejnosti, takže nechci působit skandál svou chybou, třeba se mýlím, mám paranoidní představy. Podezřívat blízké společníky při řešení zločinu, to je...přirozené. Šest osob v mém obstoupení se pružně otočilo se střelnou zbraní v pravici. Snažím se svou zbraň z kapsy vyštrachat, marně, protože tam není. Dívám se z jednoho spolupracovníka na druhého, všichni mě zradili.
,,Jak klišé." Poraženecky utrousím bokem, když vidím muže v obleku, jenž si to k nám míří. Protáčí mou pistoli, navléknutou na ukazováčku. Usmívá se, nadšeně si broukajíc melodii We are the champions. Opravdu příhodná volba.
,,Můžu snad za to, že tví kamarádi mají rodiny ? Jste tak závislí, jednoduší, nudní." Hází mi mou zbraň k botám, jsou v ní vyryty jeho iniciály. Já se nehýbu, co na tohle říci ? Ano, jedno by tu bylo.
,,Vaše genialita vám nepropůjčuje možnost beztrestně zabíjet pane M.." Zapínám si knoflíky kabátu u mnou vyřčených slov pravého strážce spravedlnosti. On naklání hlavu na stranu, to je jeho gesto, jímž ukazuje, že na tom něco je. Olízne si rty a srazí mi hřebínek.
,,Ne, má genialita to není, jsou to lidé, kteří v ní věří a kteří mají narozdíl od vás nějaké přátele. Ups, to bylo vaše slabé místečko, co ?" Usmívá se škodolibě.
Všechny způsoby lovu na nejhledanějšího zločince mohly být úspěšné, kdyby o nich nevěděli mí spolupracovníci. Vážně podlé pane M., vážně podlé. V tomhle světě jsou tajné jen nevyřčené myšlenky, že ? Takhle mám chápat vaši hrozbu ?