Dílo

Zákaz

Původně slohové cvičení do školy, ale nakonec to zůstalo tady...

Toho dne jsem konala podle vlastní vůle, na mých bedrech stálo mnoho životů, aniž bych byla informována. Tolik duší, které by nevyposlechly můj názor, ať se děje cokoli, což mělo za následek špatný konec. Vraťme se tedy na začátek, abychom pochopili, jak závažný můj přečin a porušení zákazu bylo.

V západní části východních krajů mé země se dodržovalo striktní pravidlo, jehož porušení by mělo katastrofální účinky na celou vesnici, nebo-li mým rodištěm. Všichni pravidlo po staletí neporušili a ctili jej v míru pod košatým stromem. Ten byl jakýsi symbol onoho pravidla, představoval moc při soužití s přírodou i majestátnost našeho kraje, že populace dělá věci pro prosperitu, jenže vždy se vyskytne ta černá ovce v davu. Tou ovečkou jsem naneštěstí já, jdu si hezky proti proudu normálního žití, obvzlášť po tom, co jsem narazila v zakázané knihovně na jistou učebnici Černé magie. Jistě již tušíte, co bude příčinou porušení zákazu, protože v našem kraji je zakázáno užívat Bílou magii, natož tu Černou. Ovšem kdyby nebylo experimentů, kam bychom se dostali.

Ráno jsem se sbalila z domu, odkud jsem si s sebou vzala pouze knihu Černé magie a svůj volný hábit. Kráčela jsem si to přímo pod rozložitý strom na kopci za vesnicí. Pohodlně jsem se usadila na roucho, otevírajíc tlustou učebnici zhruba u konce, stačilo mi jen naučit se v praxi poslední z nejnebezpečnějších praktických zaklínadel proti útočníkům, jichž je zde kvůli zákazu magie dosti. Otočená k domečkům jsem začala se zavřenými očima rituál. Byl to vážně podivný pokus, jelikož jsem se rozhodla původní kouzlo okořenit o drobet pálivější přísadu. Kroužila jsem rukama, tvoříc tím kruh, v němž se objevoval plamínek.

Útvar narůstal rychle, oheň v něm též, až jsem stála tváří v tvář infernu. Namísto umírněného menšího vzdušného proudění dokola s plamínkem ve středu se okolo mě točilo monstrózní ohnivé tornádo. Samo o sobě by nebylo problémem, avšak   přesouvalo se na strom, jenž vyrvalo i s kořeny, ve vzduchu jej rozervalo, čímž zesílilo. Pak jsem ho ztratila z kontroly a neměla jsem možnost ho ovlivnit. Otáčelo se, otáčelo směrem k vesnici. Už když bylo těsně blízko ní, slyšela jsem výkřiky paniky.

Zbytky větru rozevlály můj černý hábit. Z vísky zbyl akorát popel, protékající mezi prsty při jeho vyzdvihnutí. Nikde ani živáčka. Knížku jsem nesla v ruce, listujíc skrz, co se mohlo pokazit. Zjištění, že jsem tak udělala z vlastní vůle, bylo šokující. V knize stálo napsáno tlustým písmem, chceme-li toto zaklínadlo užít, musíme si uvědomit, jeho povinnost plit naše tajné tužby. Donutilo mě to rozesmát se nad vlastní hloupostí, hysterický smích se rozléhal po krajině s nezaměnitelnou ozvěnou...