Dílo

Žádost o Šílenství

On měl otázky a jak to dopadlo. On chtěl znát odpovědi, co mu bylo řečeno? Tuto odpověď zná jen on, avšak tu pravdivou odpověď nalezl jen on.
Co že v sobě skrýval? 
Jakmile znal odpověď, věděl, že je něco špatně. Něco je jinak, než by mělo být. Buď je tou vadou on, nebo je nakažené celé okolí, protože on je ten jediný v pořádku. Vždy bylo snazší přijmout tu druhou možnost, vždy bylo výhodnější doufat, že ti ostatní se z toho mohou vyléčit, že on je vyléčí, jinak umřou. Že on je ten správný, předurčený k větším věcem. Z části měl pravdu, lidstvo je nakaženo jedním skutečně hnusným parazitem, jímž není nic jiného, nežli představa národa stejných názorů, emocí, chutí, nápadů, myšlenek. Dokonalého systému, kde si navzájem lidé jen přitakávají, nemají svůj názor, striktně se drží ideálu, ať už vzhledu tak věcí, které jsou pro lidi zajímavé. Jen toho se drží a to ostatní je přítěž, chyba v systému, jež musí být eliminována. Vymazána, dokud to ještě jde. Zde se projevuje neuskutečnitelný hrůzostrašný sen mnoha jednoduše fungujících lidí, potlačujících přirozenost. On se nemýlil, lidé byli nemocní, proto bylo nutno ukázat jim, jak nemocní jsou, aby pochopili. Naneštěstí to ani po nesčetně pokusech lidé nepochopili, převrátili jeho pravdu proti němu. Vysvětlovali mu jak je on v nepořádku, čemuž nevěřil. Ti lidé jen prohloubili jeho přesvědčení o jejich infikovanosti do té míry, až zjistil, že jejich nemoc je nevyléčitelná, že hodně z nich má silné příznaky, tudíž musí být sprovozeni z povrchu zemského. To pro něj byl start k horšímu. Rozhodl se ukázat světu pravdu po svém, vzal do rukou spravedlnost za špatný konec. Tentokrát se mýlil, nemocný byl on a to těžce. Díky osobnímu přesvědčení starému snad sedm let již nevěřil nikomu kromě sebe. Ztratil veškerý soucit. Na názor se jej neptali, takže se nyní nemusí ptát on na ten jejich. Stále může svět vysvobodit, bude-li se dostatečně snažit. Tady jde o princip, když oni pochopí, jak trpěl, porozumí mu. Tato idea byla pro dítě složitá, takže musel vyčkat, než dostatečně dospěje, než zesílí bez pomoci kohokoli jiného, než jeho odlišné schopnosti budou na plnohodnotné úrovni. Sám nevěděl, kam až se dostane, kam jej jeho inteligence a síla, spočívající v bezchybném soustředění se donese. Spoléhat se na sebe, tímto jediným se vedl dál, čímž začal být i proslulý spolu v kombinaci s nebezpečným klidem při jakékoli činnosti spojené se smrtí. Mnohkdy se také škodolibě usmíval, spolehlivě tak zastrašoval obyčejné lidi pouhým úsměvem od tajností. Kvůli duši bez přebývajících emocí se nemusel stydět za nic. Až později se vyskytly potíže, které vyplývaly z jeho bezcitnosti. Pocity, od nichž se oprostil, nahradil jeden, jenž se v něm zakotvil nadobro. Ten pocit nebyl zcela kladný, ba naopak v jeho ničivém zpracování byl vražedný. Zvrácenější, než kdokoli před ním ožil v nejděsivější podobě, co se kdy na Zemi vůbec mohla vyskytnout. Uvědomoval si to a uměl s tím bojovat, jenže po určitém čase hromadění této emoce ji musel pustit ven, musel ji vyčerpat, zbavit se jí. Dělal to jako v dětství jeho rodiče. Kolik potíží tolik ran. Kolik ran za svou odlišnost, které dostal, tolik ran rozdával nyní on svým oponentům, jichž bylo mnoho, vzhledem ke vzrůstající nenávisti, jíž k němu lidé chovali. Nedokázali jej zastavit, takže ho i za to nenáviděli. Počet jeho obětí vzrůstal, je pravda, že ti lidé si o problém koledovali sami, jenže stejně jej považovali za vraha s chladnokrevným úsměvem. Již dávno zanevřel na nějakou spravedlnost, jelikož vyřešil odpověď na důležitou otázku sám. Když spravedlnost neexistuje, není nejmenší důvod se za ní hnát. Je lepší najít si vlastní řešení situace, ať už je brutální či ne…