Dílo

Pravidla tenkých kružnic

,,Hej ! Co to zase děláš ! Proč jsi do mě strčila !" bez sebekontroly na mě vříská holčina o hlavu nižší a o mozek chudší, i když jsem se jí již za svou nepozornost při procházení okolo omluvila. Nejde jí do duté skořápky, tu už nemohu nazývat hlava, že má omluva byla na mou osobu vcelku upřímná a rozčiluje ji můj klidný výraz. Ano, nechtěně jsem do ní drkla při chlemtání Coca-Coly, kterou následně vychrstla na zem. Možná by mi za to měla poděkovat, zničí si svůj žaludek o pár centilitrů méně, ale ona ne. Je přesně ten typ, rýpající do lidí, má-li to i titěrnou příčinu. Řekla bych jí něco odborného, avšak stejně by tomu nerozumněla, podobně jako velkolepému proslovu, jenž si chystám na konec školního roku. Dobrá, uchýlím se k méně drastickému řešení, dovolí-li mi to jejím chováním.

Chodba se se zvoněním vylidnila...

,,Mou omluvu jsi přeslechla nebo si snad libuješ v poslouchání toho bezvýznamného slova pořád dokola ?" zkouším ovládat můj klid a držet hněv v okovech. Nezdařilo se to sice zrovna zcela, ale pro začátek to stačí. Obrací ke mně pořádně naštvaný pohled, přitom však má úžasně stupidní výraz, což mě nutí k dalšímu boji se sebou, abych se před ní nesložila smíchy. Pořád nepochopila, proč se můj hrudník trhá smíchy, oproti mému téměř kamennému obličeji. A pořád to nechápe.
,,Neciv na mě tak ! Uvědom si laskavě s kým tu mluvíš !" dodává hlasu na důrazu. Samozřejmě, že si uvědomuji s kým mluvím, avšak...Uvědomuješ si to ty milá zlatá ? Já mluvím s největší namyšlenou nádhernou na světě vůbec, ovšem co ty ? S kým mluvíš ty ? Víš o mně něco, ví o mně něco někdo ? Už nemohu bez hnutí koukat na její tvář, je mi z ní na zvracení o do smíchu. Chytá mě neuvěřitelný záchvat smíchu, ten se rozléhá po chodbě  v jinak absolutním tichu začatých vyučovacích hodin. Skoro z toho brečím. Jí to vyvádí ze světa normálna. 
,,Vím s kým hovořím, rozumím tvému povrchnímu zdětštělému smýšlení, vytahuješ na mě to ubohé třídní pravidlo kružnic, které jsi zavedla, dělí žáky do kast podle bohatství jejich rodičů, jenže tady na chodbě mimo kolektiv tvých bezmezně oddaných oveček jsi ztracená. Pověz mi, koho vidíš ?" propouštím moc nad svými řetězy svázaného jazyka. Netušící dosud královna na mě bezduše zírá, uměle blonďatá slepice, od prvního pohledu jsem s tím byla srozumněna.
,,Nevíš ? Já ti ochotně pomohu. Jsem někdo a nikdo, srážíš mě před ostatními, jelikož se mě podvědomě bojíš, že ? Jsem tvá skáza, budu-li chtít, ty to víš, já to vím." věnuji jí zubící se úsměv šílenství. S řevem utíká chodbou ode mne pryč. Neuteče mi, přesto si na lovce ráda zahraji. Krokem loudavým se nijak nehrnu za pachovou stopou příšerně silného parfému a vysokého piskláku. V časové smyčce jí nikdo nepomůže, přičemž já konečně vykonám spravedlnost. Budu usínat s pocitem zadostiučinění, její řev budu z nahrávky poslouchat pořád, pořád dokola...

Tak si to shrňme. Spisovatel, který píše o životě Té nepopulární, když je sám populární, nemůže napsat ani slůvko správně. Nevžije se do role odpadlíka, protože jím nikdy nebyl a nevykreslí situace dostatečně temně, jak by měly být. Nevykreslí tu neschopnost se bránit nebo schopnost se bránit přehnaně. ,,Nemůžu si pomoci, toto, co zde napíši se jistě brzy stane, připravte se jen, kdo si vykoleduje post kořisti..." -mulmám si pro sebe přivírajíc stránky deníku mezi desky, tužku vkládám hned vedle do pouzdra a jdu očistit ten zkrvavený nůž od velmi lehkého úlovku, moc jsem si to neužila, ale aspoň ta trofej, sedmý obratel páteře se zdařil vypreparovat bez obtíží-