Dílo

Nábor zaměstnanců

Sedím v klidu drahé restaurace, jídlo vskutku chutné. Sedím naproti přítelkyni, která přišla s osobou, s níž mě má v úmyslu seznámit. Ta osoba se opozdila a právě ji vidím vcházet mléčně prosklenými dveřmi. Jelikož je zima, leden, má na sobě dlouhý kabát k lýtkům s páskem na pevno utaženým okolo štíhlého pasu. Zvednutý límec dodává jeho vysoké postavě na démoničnosti, rozcuch hnědočerných kratších vlasů taktéž. Stojí stále zády, zavírajíc dveře se zdobenou kliku nejnovějšími moderními návrháři. Prudce se otáčí, pohled sklopený do země nevěnuje nikomu. Prochází skupinkou lidí, proto na něj není stále dobře vidět. Pohybuje se s rozmyslem, jeho kroky jsou zdá se někým naučené, nemá starost o rozčilené vražedné obličeje jak sedících tak procházejících. Čišníkovi s lesknoucím se podnosem se obratně vyhýbá, kabát je v gestu střeštěně rozpohybován do stran. Čišník mu neudělá tu radost, neohlédne se. Jej to z plynulé chůze k nám nevyvede, s rukama po zápěstí v kapsách se blíží. Na zem upřenýma očima stopuje trasu, náhle však hlavu zvedá. Pohledem se zaměří na mě, rozvazujíc si pásek trhnutím za jeden konec, díky speciálnímu uzlu povoluje. Stojí u nás, sundavajíc si kabát, čímž již předtím odhalil své zářivě bílé společenské rukavice se zlatým připínáčkem u obou zápěstí. Beze slova usedá na židli po mé levici a pravici mé přítelkyně. Ona na něj hledí přívětivě, já s respektem, zvědavostí i strachem, jenž potlačuji silnou vůlí. Dívajíc se mu do očí vidím chlad, nenávist a chtíč po pomstě, ne k nám. Všímá si mé soustředěnosti na něj, věnuji mi pro to výraz nepochybně o polovinu zlejší. Hodnotím zášť, vyzařuje ji na metry daleko, to je v pořádku, snaží se, tak to má být. Studuji rysy té pokřivené tváře a mysli. Největším budičem zla je výraz, dále bledost, v neposlední řadě hluboká jizva vedená přes levé vybledle modré oko, nevidí na něj. To druhé, jež zůstalo bez poskvrny je temně hnědé. Polyká nahromaděné sliny v ústech, při té příležitosti pootevírá rty, aby bylo vidět na jeho bílé zuby, všechny ostřejší než žiletky. Usmívá se, protože ví o kolik se zvýšila šance na úspěch v mých řadách. Nakloním hlavu nalevo kvůli lepšímu výhledu na potrhané pravé ucho, jakoby kousek ukouslo masožravé zvíře. Na krku pod uchem mohu spatřit tetování kapek krve spadajících z ucha. Nezastírám, že se výběr zdařil, avšak nebudu mu dávat výhru hned. Můj pohled byl doteď kamenný, což obyčejně bývá, neucukne mi ani koutek pusy. Projdeli-li kontrolním testem, stává se naším, zeptat se jej na otázku, k níž existuje spousta správných odpovědí.

,,Co vidíš před sebou ?"

Nezaskočen dotazem popravdě odpovídá slovy usvědčujícími jeho odhodlanost. Pokynu, ať vstane, já dělám totéž, má přítelkyně stějnětak. Pospolu odcházíme, nandavajíc si kabáty ven do studených dní, kdy ptáčka zazpívat neslyším...