Velký zlý vlk (18+)

Část 5. - Vlk

Protáhne se, dlouze zívá,

vykusuje tučné blechy.

Že šediví černá hříva?

Nemarní noc na povzdechy.

Jen vyleze se soumrakem

z vyhřátého doupěte,

už chtíč cloumá ubožákem

– kde mu pšenka pokvete?

Mezi stromy vzhůru běží,

ve hvozdu se prohání,

na hřebenech vítr svěží,

strmě dolů po stráních.

Že byl tady? Už je v trapu!

Hned je tu a hned zas onde!

A kam vloží jednu tlapu,

vše se třese: „On jde! On jde!"

Přec však není lesa pánem!

Cítí se snad nadřazený,

když v kožichu rozcuchaném

honí kořist, páří feny?

Možná je jen součást lesa?

Mech mu slouží za podušku,

zchvácený-li na zem klesá

by si zdřímnul v měkkém lůžku.

V jasných nocích čumák zvedá,

vytí letí krajinou:

„Luno! Krasavice bledá!

Spas mou duši nevinnou!

V temném lese jsem se ztratil,

ač znám každou tůň i strž,

ač si vedu jak bohatýr

a kdo chceš žít – dál se drž!

Sebe stále nenalézám,

byť se hledám v lese celém!

Bez sebe jsem tak krutě sám

– osiřelý s mým údělem.

Nepoznal jsem lásku matky

– z čích cecků jsem mléko sával?

Hřál mě něčí kožich hladký,

když mě děsil hromů kravál?

Král démonů sám mě stvořil!

Nevím, kde jsem se tu vzal!

Chtíč pekelný vstřík mi do žil,

navždy jsem jím ovládán!

Moje dcera – krutá žena,

které vlci lížou nohy –

je proti mně zatížená,

sleduje každý můj pohyb.

Jen vymyslím veselou věc,

už honí mě její psiska