Na samotě ve stráni,
stojí domek zděný,
v jeho paměť vepsány
mnohá dětská snění.
Na zápraží babička,
na lavičce leté,
shrbená už celičká,
punčošku si plete.
A když sype havěti,
jež na dvorku kvoká,
pohled k lesu zaletí,
utíkají oka.
Vnučka milá jediná
její dcery dcera,
vždy k úplňku přijít má,
nebylo to včera?
Támhle! Z lesa vykročí,
dobře známa postava.
Kde růženec z klokočí?
Proč tam ještě postává?
„Dítě mé, v mechu přespala jsi?
Proč šaty máš tak zmuchlané?
Co zcuchalo ti světlé vlasy?"
A odpověď? Jen tiché: „Ne."
Babka znovu na ni hledí,
a rozvažuje možnosti,
v modrých očích, v tvářích snědi,
poznání se jí rozhostí.
Pokyne rukou: „Přisedni si.
Pověz, co se přihodilo?"
Je navrácena v lidskou říši:
Vše tu známo a tak milo!
Slzy z očí blankytných,
dlouho kanou beze slova,
mlčení, kde byt měl smích,
místo dívky – žena nová.
Noc minulá? Snad špatný sen?
Ze strachu přelud zrozený,
jenž ranním světlem odnesen,
zanechá spáčky zemdleny?
Nikoli! A ona nejlíp ví,
že to je jenom zbožné přání.
Co však přála si, když vlk byl v ní?
Šimraly ňadra vlasy vraní?
I sedla mladá ke stařeně,
ke svojí osobě nejbližší,
chtěla se vyznat otevřeně,
však jaká slova to popíší?
Ruce složila sobě v klíně –
v klíně do krve zdrásaném –
myšlenky plynou – ach, jak líně!
A srdce? Jak pod balvanem...
Zbloudila zrakem k polní chrpě,
ČTEŠ
Velký zlý vlk (18+)
PoesíaO velkém zlém vlkovi, o hlubokých temných lesích, o svobodě a otroctví, o tom, co by nikdy nikdo neměl obětovat, ale denně někdo obětuje. --- Kde se vzaly, tu se vzaly, oči ze tmy zažhnou krátce, velké tělo stíny halí, jest to on? Ten lesů vládce? ...
