Růže zbarvená jako Krev (Pozastaveno)

1. Nebezpečná silueta

Déšť, tak překrásné počasí. Sice zmoknete a promrznete až na kost, ale mně to nějak nevadilo. Naopak, déšť je pro mě osvěžující. Každá kapka, která steče po mé pleti mě uspokojí a osvěží, lepší než sprcha. Vždy si v dešti připadám tak volná, bez jakýkoliv problémů, žádný stres a žádné deprese. Všechno vždycky můžu pustit z hlavy, jako kdyby se můj malý mozeček uvolnil.

Šla jsem ze školy domů, pršelo, tak osvěžující, hodně dlouho nezapršelo. Ani kapka. Bylo příjemné konečně po tak dlouhé době cítit ten překrásný, volný pocit deště. Vzduch naplní tak krásná vůně čisté vody a nadechnete se tak čistého vzduchu. Je to boží. Na květinách zůstanou malé kapičky rosy a třpití se přes den, dokud se úplně nevypaří.

Kráčela jsem si to uličkou Dýňová. Žádný deštník, žádná kapuce, žádné kapsy, jen pocit svobody. Nakračovala jsem si to k mému domu, rodiče neměli být na týden doma, už ale uběhly dva dny. Tak rychle to utíká, vždycky jsem radši když jsem doma sama. Užívám si to. Koukám na filmy, jím zmrzlinu a popcorn aniž by mě někdo okřikoval že ztloustnu. Je pravda že nějaké ty kila nabírám, ale zas tak strašný to být nemůže. Hlídám si dietu. Nebyla jsem sice zrovna ta nejhubenější a nejhezčí holka pod sluncem, ale mně to ani tak nějak nevadilo. Jsem ráda, že žiju normální život, nic míň, nic víc.

Tak hluboko jsem se hrabala ve svých myšlenkách, aniž bych jsi všimla louže která byla těsně předemnou. Byla velká a plná vody z deště. Omylem jsem do ní šlápla s velkým dupnutím, takže nohavice v háji. „Sakra už, dneska toho mám dost." Šeptla jsem sama sobě naštvaně. Byla jsem promáčená až od paty ke kolenům. Až příjdu domů musím to vyprat. Pokračovala jsem ve své cestě domů.

Uběhlo nějak 7 minutek, zase jsem byla s myšlenkami úplně někde jinde, možná na měsíci? A nebo na Venuši? Za rohem jsem viděla malý byteček se zahrádkou. Domov, sladký domov. Pomalu přestávalo pršet, byla to škoda, ale alespoň se nám lehce pročistil vzduch. Vytáhla jsem si z kapsy klíče a hledala ten správný. Přišla jsem k rohožce před dveřmi a málem jsem něco zašlápla. Co to je? Růže? Co tu dělají?

Na zemi se jen tak povalovaly rudé růže, tmavě rudé, neobyčejně rudé. Už na dálku voněly a byly promáčené. O zalévání mám dnes postaráno. Zvedla jsem růže ze země a pořádně si je prohlédla. Žádný lísteček nebo znamení od koho to je. Tajný ctitel, že by? Usmála jsem se a lehce začervenala. Nebo si někdo spletl číslo domu. Úsměv se mi okamžitě vytratil. To bude ta lepší možnost, proč by se někdo zamiloval do mě? Zasmála jsem se, z dálky jsem nejspíš vypadala lehce postiženě, jen tak sama se smát jak pitomá před svými dveřmi od domu. Možná jsem se smála, ale uvnitř to bolelo. Odemkla jsem dveře a otevřela je. Příjemné teplíčko z domu mě přivítalo. Překročila jsem práh a vešla dovnitř. Vůně domova, to jsem potřebovala už od tý doby co jsem šla do školy.

Došla jsem do pokoje, hodila batohem o zem a převleklá se do pohodlnějšího oblečení. Tak příjemné pohodlí. Ten pocit když to pohodlí musím každé ráno opouštět jen aby jsem chodila do budovy, která je úplně bezvýznamná. Udělala jsem si kakao s tím, že se půjdu podívat na film, ale z dálky mě zarazila rudá červená barva. Nechci aby ty růže uschly. Vzdychla jsem si a opět je vzala do rukou. Ty růže měly ale trny. Jeden trn se mi zabodl do prstu. „Au!" Vykřikla jsem vyděšeně, trn jsem opravdu nečekala. Myslela jsem že ty trny jsou ostříhané a nebo jsem na ně zkrátka jen nemyslela. „Kurňa už! Ještě růže mi nějakým způsobem řeknou, že jsem budiž k ničemu! Jeden pitomý trn!" Chvíli jsem tam poskakovala po pokoji, mezitím mi krev stekla z prstu až na dlaň. Taková rudá barva. Skoro stejná jako ty růže. Chvíli jsem se jak pitomec porovnávala a nakonec jsem růže opět uchopila, hodila do nějaké náhodné vázy a napustila do ní vodu. Teď neuschnou a já mám volno. Zajásala jsem.

Začínalo se stmívat. Unavené zívání se ozývalo z mé pusy. Pořád jsem ale chtěla dokoukat ten seriál! Teď to bylo tak napínavé. 9 večer a já neměla ani večeři. Skvělý. Moje kručení v žaludku mě donutilo vstát z postele a dojít k ledničce, kterou jsem otevřela a světlo ve vnitř se rosvítilo. Jako by se samy brány nebeské otevřely.

Udělala jsem si jen pouhý salát z rajčat, okurky a papriky. Nic extra se mi jíst nechtělo, když jsem se přecpala obědem ze školy. Najedla jsem se a rovnou při tom dokoukala na seriál. Umyla jsem nádobí a mazala do sprchy, tak moc se mi ulevilo když na mé zmrzlé tělo dopadaly teplé kapky. Ze začátku jsem z toho měla husí kůži. Po velmi relaxující sprše jsem se převlékla a šla spát, byla jsem hodně vyčerpaná a potřebovala nabrat nějakou energii. Teplé vrstvy mé peřiny mě příjemně zahřívaly a přály mi dobrou noc. Zaklapla jsem očka a chystala se usnout.

BUM! Uslyšela jsem zvuk padající keramiky, rychle jsem si sedla s rozcuchanými vlasy až v puse. Vypadala jsem jak ježibaba z bažiny. Rychle jsem běžela dolů, málem jsem se po cestě zabila. Co to sakra blo za ránu? Pořád se mi opakovala v hlavě ta stejná odpověď a doufala jsem, že na ní za chvíli najdu odpověď. Běhala jsem po domě jako ztřeštěná a hledala, co to spadlo.

Váza. Váza s růžemi ležela na zemi, voda po celé podlaze a já měla co dělat, aby jsem nezačala křičet. U stolu stála černá silueta s červenýma očima. Naježily se mi všechny chloupky po celém těle a dostala jsem husí kůži. Nevím co nebo kdo to byl, ale neměla jsem z toho dobrý pocit. Chvíli tam na mě tak hleděla a stála, jako kdyby čekala až něco řeknu a nebo zaútočím. Začalo se mi třást tělo strachem. Tohle není normální, kdo má sakra červené oči? Netopyři? Vlci?

Tohle nebylo zvíře, ne. Vypadalo to jako člověk. O dvě hlavy vyšší jak já, dvě ruce jako mé, dvě nohy jako mé, dlouhé tělo jako mé. Jaký člověk má ale červené oči? Uslyšela jsem tichý smích. Ono se to směje??? Moje vnitřní já začalo panikařit. Chtěla jsem začít řvát a otevřela jsem pusu. Rychlejší než by blesk uhodil, ta silueta si mě přitlačila na zeď a zakryla mi pusu. Naše obličeje byly moc blízko, červené oči koukaly do těch mých. Je to jako kdyby se ty červené oči dostaly až do mého srdce. Jako kdyby pozorovaly mojí malou dušičku. Jako kdyby se mi snažily dostat do hlavy. Začala jsem z toho šílet.

„Slib mi, že nebudeš křičet." Ozvalo se tiše. „C-co prosím?" Dokázala jsem ze sebe vyklepat, ale šlo to těžce. Ta ruka mi drtila ústa a začínalo to pěkně bolet. „Slib. Mi. Že. Nebudeš. Křičet. Ano?" Řekla ta postava hlasitěji. Byl to mužský hlas, příjemný a ladný. Dokázala bych ho poslouchat celý den.

Jenom jsem tupě přikývla a doufala že mě pustí. Také že pustil. Všude byla tma, neviděla jsem tomu muži do tváře. Pořád mě měl přitisklou na zdi a pořád na mě zíral. „Můžeš toho už nechat? Znervózňuje mě to.." Zašeptala jsem. Jenom se vzpamatoval a oddálil se ode mne. Cítila jsem na jeho rtech úsměv. Rychle běžel k oknu. „Tohle není naposledy kdy se vidíme." Řekl vážně a než jsem se nadála, byl fuč. Co to k sakru mělo být? Někdo na mě zkoušel jejich pitomý prank? A nebo tohle je jen divný sen? Jsem zmatená a chcu odpovědi, hned, teď a tady. Zavřela jsem to okno a chvíli z něj koukala. Nikde nikdo. Červené oči...

Chvíli jsem čuměla jak pitomá ale potom se vzpamatovala. Jestli se mi tohle ještě jednou stane, zavolám policii. Nenechám se takhle utišovat nějakým cizím člověkem. Třeba mě příště začne vydírat. Zalezla jsem zpět do svého pokoje, zalezla pod peřinu a doufala, že se už tohle nebude opakovat.

„Tohle není naposledy kdy se vidíme."
„Tohle není naposledy kdy se vidíme.."
„Tohle není naposledy kdy se vidíme...."
„Tohle není naposledy kdy se vidíme....."

Ta věta mi v hlavě běhala pořád do kola. Jako kdyby jsem byla na kolotoči. Ten sladký hlas...NE! Vzpamatuj se! Tohle se nesmí a nebude opakovat! Zavrčela jsem do polštáře zlostně a zavřela oči.

*********************************************************

Děkuji že jste si přečetli první kapitolku mého prvního příběhu.

Ano, ze začátku není tak zajímavý, ale tohle je teprve začátek! :3 Za chvíli se to rozjede a silueta už nebude pouhou siluetou! Rozhodně utíkejte podpořit mojí kamarádku Andy253.

Má krásné příběhy které stojí za to si přečíst! <3

Ann~