Růže zbarvená jako Krev (Pozastaveno)

5. Jdeš se mnou

„C-co ty tu děláš?" Vyjekla jsem po Simonovi. Jeho vlasy byly tentokrát dlouhé a jeho oči svítily rudě červeně. Šíleně jsem se ho bála, vypadal smrtelně nebezpečně. Navíc, jeho ruce byly pokryté krví toho zvířete, která mu pomalu stékala po jeho dlouhých prstech.

„Co asi? Zachraňuji tě, tak, jak jsem ti to předtím vysvětlil."

„Předtím? Kdy předtím? Naposledy jsem tě viděla v parku a to je skoro týden co se to stalo." Štěkla jsem po něm, hrát si tady se mnou nebude, všechno si moc dobře pamatuju.

„Vypadá to, že sis ještě neuvědomila kdo a co jsem."

„Co prosím? Jak to myslíš?" Zahleděla jsem se do jeho rudých očí, koukaly na mne upřeně a ve mně to vyvolalo divný pocit. „Je pravda, že tvoje oči zrovna nevypadají velmi lidsky.." Moje ruce se znovu začaly třást.

„To je jediné, čeho sis všimla?" Vypadal naštvaně, ale jeho oči byly chladné, nebyl v nich vidět žádný hněv. Vypadaly jako bez života.

„Ano, to je jediné. Vypadáš jako normální člověk. Co jsi tedy zač? Protože nic jiného mě nenapadá a nic jiného co vypadá stejně jako člověk není."

„Kdyby jsem ti to řekl, tak začneš pištět a budeš se mě bát. Pravděpodobně mi ani nebudeš věřit a budeš na mě křičet proč si vymýšlím. Na to nemám čas. Musíme odtud zmizet než příjdou další."

„Další kdo? Ta zrůda která mi teď nejspíš leží zdechlá v obýváku na zemi?"

„Je jich víc, mnohem víc než si ty dokážeš představit. Chtějí to, na co tak dlouho čekali, jako já. Já, jsem si pro to ale došel dřív."

„A to má být jako co?"

„Ty."

Zastavil se mi dech. Já? Proč by mě chtěla smečka zvířat? A proč mě chce zrovna on? „Proč mě? Já nic nemám, neumím kouzlit nebo tak něco." Simon se začal smát. „Je tu něco vtipného? Jestli ano tak mi to řekni!"

„Vůbec nic, ale vypadá to, že ti nic tvoje rodiče neřekli." Utíral si slzy které se mu do očí vehnaly mezitím co měl záchvat smíchu. „Máš v sobě velmi, velmi, velmi vzácnou krev, kterou v sobě nosí jen vyvolená. Simon z parku a Simon který se ti sem vkrádal každý večer, stojí před tebou, jako jeden Simon. Já. Vkrádal jsem se do tvého domu, protože tvoje rodiče byli pryč a pro ty stvůry okolo tebe bylo lehké na tebe zaútočit, byla jsi sama. Musel jsem si svůj majetek ochránit a ujistit se, že mi tě nikdo neukradne."

„Tvůj majetek? Já nikomu nepatřím! Ani tobě! Nikomu! A aspoň jsi mohl zkusit dveře, ne mi sem lézt oknem a hrabat se v šuplíkách mého otce."

Mlčel. Už nic neříkal, jen se rozhlédl okolo sebe. Jako kdyby skenoval prostředí. „Pane Simon, já s vámi ještě mluvím!"

„Blíží se, musíme odtud zmizet a to ihned."

„A nechat tu mou matku na pospas? Na to zapomeň, bez své matky nikam nepůjdu! Ještě mi jí sežerou zaživa. A proč bych měla někam chodit s tebou, o kom nic nevím a nevím jestli ti můžu vůbec věřit?"

„Tvoje máti je nezajímá, je jim k ničemu. Oni chtějí pouze tebe Aki, jestli teď neodejdeš se mnou a já tě tu nechám, příjdou si pro tebe oni a jim je jedno, jestli nebudeš chtít jít. Oni tě k tomu donutí. Mně věřit můžeš, nemám v úmyslu ti ublížit, jsem jiný."

Nechci umřít. Rozhodně ne tlapami takové zrůdy. K tomu všemu, bylo by jich víc. Mám já na vybranou? „Když o mojí matku nestojí, nechají jí žít?"

„Nechají, půjdou po tobě, jen po tobě." Chytl mě za ruku a už mě k sobě tisknul. „Musíme jít, jsou pár metrů od domu, drž se mě nebo spadneš."

„Ani jsem se ještě nerozhodla!" Pískla jsem po něm, mezitím co se v tu chvíli rozrazily dveře a dupání mohutných tlap se začalo šířit po domě. „Dobře chci odtud pryč!"

Simon se lehce ušklebil, vyhodil si mě do náruče, vyrazil okno a vyskočil z něj. Nesl mě úplně bez problému, jako kdyby jsem byla lehká jako pírko. „Zavři oči." Špitl a já jsem je zavřela.

Bylo chvíli ticho, jen jsem uslyšela fučení větru, který mi foukal do vlasů. Je to jakoby jsem se vznášela. „Můžeš je otevřít." Zašeptal mi do ucha a já je otevřela. Vyjekla jsem a škubla sebou. Já se opravdu vznášela. „Neškubej sebou tak a užij si ten výhled, takhle ho už nikdy nezažiješ."

Koukla jsem se pod sebe. Byla strašná tma, ale všude svítila různěbarvená světélka. Támhle, tady, až támhle vzádu. Všude. Bylo to překrásné. „Jsme nad městem, proto to všechno takhle svítí." Prolomil ticho Simon a já se otočila. „Jak to děláš?"

„Hm? Co myslíš?"

„Jak to děláš. To..létání."

„Je to pro mě normální, tohle dokáže každý mého druhu." Usmál se na mě a já mu úsměv opětovala.

„Co jsi tedy zač? Řekl jsi mi, že se tě budu bát, ale slíbím, že se tě bát nebudu."

„To bys chtěla vědět, že? Když ti to řeknu, neuvěříš mi."

„Neuvěřila? Proč myslíš? V obýváku se mi objevila divná stvůra která vypadala jak medvěd, někdo malý jako ty jsi ho zabil, svítí ti oči červeně a k tomu všemu tady teď létáme. Myslíš, že už ničemu neuvěřím?" Zasmála jsem se a on starostně vydechl. „Řeknu ti to, až dorazíme na místo."

„Na jaké?" Špitla jsem trošku vyděšeně. Nevěděla jsem, že má v plánu mě někám daleko odnést.

„Tvůj nový domov. Místo kde budeš v bezpečí a nikdo tě nenajde. Jestli chceš žít, nemáš na vybranou." Do očí mi vyhrkly slzy. „Chceš mi říct, že už svou rodinu neuvidím? Nikdy? Ani tátu? Ani svou mámu? Nikoho koho znám?"

„Je mi to líto." Jeho tvář zkameněla a jeho, teď už modré oči znovu vychladly. Mě bylo do breku, chtěla jsem do něj začít mlátit a kopat, jen aby mě pustil a já se mohla vrátit domů, ale když jsem se podívala pod sebe, došlo mi, že nemám šanci. „Simone, já chci domů."

„Tam už se bohužel vrátit nesmíš."

Bylo hrozné ticho, já se nedokázala přinutit, abych vydala jedinou hlásku. Simon nevypadal, že by ho to nějak zajímalo. Kde je ten Simon co se na mě před chvílí usmíval?

Nejspíš jsem po cestě usnula. Protože jsem se probudila v posteli, v nějakém pokoji. Byla tam zima. Možná protože okna byla otevřená. Moje postel byla neskutečně veliká. Byla jsem přikrytá černou dekou, která mě moc nehřála. Okna byla zatažená červenými záclonamy.

Kde to sakra jsem?

****************************************

Další kapitolka tady!

Doufám, že se vám líbila a omlouvám se za chyby, které jste pravděpodobně našli ^^

Příběh se nám posunul na úplně jiné místo, Aki se objevila v něčím pokoji, kde to asi je?

Ann~