Růže zbarvená jako Krev (Pozastaveno)

4. „Simone?!"

Týden uběhl hodně rychle. Ani jsem se nenadála a už jsem skákala do objetí mých rodičů. Radostně se na mě usmívali a pořád opakovali jak moc jsem jim chyběla. Poslední dva dny mi taky začali chybět.

Od toho dne co jsem potkala Simona a přišla jsem o svůj první polibek, bylo vše zase zpět v normálu. Že by to všichni vzdali a nechali mě na pokoji? Byla by jsem za to upřímně ráda. Každý večer jsem čekala na toho fantomase. Stála jsem před hlavními dvěřmi s pánví v rukách a čekala, než nastane šance kdy ho budu moct přetáhnout po hlavě až vejde do domu. Nikdy mě nenapadla ale okna.. 

Stejně se už v mém domě neobjevil. Asi šel otravovat jinou princeznu. Díky Bohu.

Byla jsem za to vůbec ráda? Nebo jsem cítila menší...žárlivost? Ne, blbosti. Proč by jsem žárlila? Jsem ráda, že všechno je zase tak, jak má být a já můžu zase v klidu pokračovat ve svém nudném životě. Ani ty sladké sny jsem neměla, to byla škoda. Vcelku se mi líbily.

Pořád se mi ale v hlavě opakovaly ty věty co mi tajemný fantomas řekl předtím, než úplně zmizel.

„Jsem tu jen abych tě ochránil. Chráním tě před zlem, které na tebe čeká za každým rohem a ty s tím nic nemůžeš udělat. Sama to nezastavíš a rozhodně to nezastavíš utěkem. Jsem tu já, kdo tě zachraňuje už od samého dětství. Čekám jen na to, než se tvoje rodiče vrátí zpět. Potom, budeš v bezpečí napořád a nikdo, nebo nic ti neublíží."

Chrání mě už od dětství? Proč si ho tedy nepamatuju? Z dětství si pamatuju hodně věcí, ale creepy chlápka s červeně svítícíma očima? To ne. To opravdu ne.

Čeká jen na to, až se moje rodiče vrátí zpět? Jsou doma už dva dny a on se na to vykašlal! Typický chlap.

***********************************

„Zlatíčko, večeře je hotová!" Zakřičela na mě mamka ze spodního patra. Letěla jsem dolů ze schodů a málem z nich spadla. Moje nová hobby.

„Mňam! Palačinky! Díky mami, ty je děláš nejlepší!" Zajásala jsem, sedla si ke stolu a okamžitě začala hltat tu pochoutku předemnou. Pomalu se mi začalo plnit bříško.

„Bacha ať nesníš i ten talíř, byla by ho škoda." Zasmála se na mě mamka a já se začervenala.

„Neboj, porcelán nejím." Ušklebila jsem se.

Než se mamka nadála, měla jsem obě dvě palačinky v sobě, zapila to vodou a chtěla běžet nahoru, ale mamky hlas mě zastavil. „Neviděla jsi tátu? Už jsem ho 2 hodiny neviděla a to má volno. Neříkal ti, že jede někam pryč s kamarády nebo tak něco?"

„Nic mi neříkal, já ho také neviděla." Pokrčela jsem rameny. „Kde se asi loudá.." Zašeptala si mamka a opět se zabývala mytím nádobí. „Neboj, on se ještě dneska objeví." Utišila jsem jí s úsměvem na tváři a běžela do schodů. „Dobrou mami! Hezky se vyspi."

„Ty taky Aki." Usmála se na mě naposledy a já už si to frčela do svého pokoje.

Zabouchla jsem za sebou dveře, zhasla a skočila do své peřinou vyhřáté postele. Zachumlala jsem se do peřinky a chvili koukala do tmy. Je divné, jak se život mění když dva lidi z něj zmizí. Silueťák a Simon. Kam se asi poděli? Simon chodí do parku za jinou a silueťák si chodí za jinou princeznou až k ní do postele. Ty myšlenky mě štvaly.

Kam asi zmizel táta? Byl by unesen silueťákem a zabit Simonem? Takové kraviny si opravdu dokáže představit jen šílenec. Zasmála jsem se sama sobě a zavřela oči. Doufala jsem, že rychle usnu, ale nepodařilo se. Pořád jsem sebou vrtěla ze strany na stranu. Proč jsem nemohla usnout? Něco mě dráždilo. Nemohla jsem přestat myslet na ty dva.

Rozhodla jsem se si na chvíli číst. Třeba mi to pomůže a lehce mě to unaví. Moje knihovna nebyla zas tak plná a když už, byla plná spíš děckých knížek. Moje knihovna se od děctví moc nemění.

Čapla jsem po knize která se jmenovala "Vzdálenost". Dostala jsem jí k Vánocům, ale nikdy jsem jí nezkoušela číst. Třeba mě zaujme.

*****************************

02:42

Uslyšela jsem křik a velkou ránu. Co se to sakra děje? Kdy jsem usla?

Ležela jsem na zádech, s knihou na břiše a peřinou na zemi. V hlavě jsem měla veliký zmatek, ale křik se ozval znovu. Máma.

Okamžitě jsem z postele vyskočila jak ninja a málem jsem sebou vzala dveře od svého pokoje, když jsem letěla jak turbo ke schodům. Může se stát cokoliv, ale hlavně se nesmí nic stát jí!

Seběhla jsem schody a viděla mámu, jak leží na zemi. Ležela nehybně. „Prosím ne!!" Se slzami v očích jsem k ní běžela a okamžitě si před ní sedla. Pořád dýchala a srdce jí tlouklo. Díky Bohu. Kdo jí takhle ublížil? Rozdrtím ho a roztrhám na kusy.

Uslyšela jsem ránu z obýváku. Běžela jsem tam co nejrychleji jsem mohla, byla jsem připravená někomu namlátit, ale strach to sebevědomí zmuchlal a hodil do koše. Tohle nebyl člověk.

Poznala jsem to podle tmavé srsti na těle té stvůry. Černé, dlouhé a silné drápy mu trčely z mohutných a chlupatých tlap. Zlaté oči, které svítily jako dvě velké lampy. Tělo mohutné a větší než já sama. Má to čelist, ve které jsou schované špičaté a ostré zuby. Ty by prokously i kmen stromu..

Proč se vždycky všichni musí vkrádat do našeho domu?! Proletělo mi hlavou jako blesk, než se na mě otočila ta chlupatá zrůda, která vypadala dost rozzuřeně. Vypadalo to jako šíleně přerostlý vlk.

Copak, někdo ti ukradl kostičku hafánku?

Dobrá, netroufnu si na něj.. Skočila bych po něm a už jsem nalepená támhle na zdi jak mastný flek. Po pravdě? Šel z něj strach.

Pomalu se ke mně přibližoval, z huby mu šel strašný zápach. I když to nebyl člověk, v očích jsem viděla jak se mi směje. Směje se mi, takovému malému stvoření, které je proti němu jako nic.

Už byl pár kroků ode mě, ale někde v tom momentu vtrhnul do domu oknem, čapnul mě za rukáv od pyžama a už si to se mnou pádil z obýváku pryč. Byl rychlejší než blesk. Než jsem dvakrát zamrkala, seděla jsem ve svém pokoji na své posteli. Slyšela jsem zamčení mých dveří od pokoje a okamžitě jsem v tu chvíli k nim běžela, chytla za kliku a lomcovala s ní ze strany na stranu. Dveře se neotevřely. Byly zamčené.

„Je to marné, musíš tu zůstat než zmizí. Dříve tě pustit nemohu." Ozvalo se z druhé strany. Ten hlas mi byl povědomý. 

„Kdo jsi a proč mi pomáháš?" Špitla jsem, ale odpověď jsem nedostala. Na druhé straně bylo mrtvé ticho. „Halooo?!"

Seděla jsem tam asi minutu, ruce se mi klepaly, hlava mě bolela, celé moje tělo bylo studené. Uslyšela jsem zakňučení, štěkání a dalších asi 7 ran, než se všechno uklidnilo. Teď, tam bylo mrtvé ticho.

Poté, se odemkly dveře, v nich stál muž, bílé sněhové vlasy, které mu sahaly pod ramena, červeně svítící oči a přes sebe měl přehozený kabát. „Už je všechno v pořádku." Nabídl mi ruku a já neváhala, prostě jsem se ho chytla a on mi pomohl nahoru. Teprve potom, jsem mu viděla do tváře.

„Simone?"

***********************************

Další kapitolka zde! Doufám, že se vám líbila a že se těšíte na další ^^

Pardon, že jsem to musela ukončit tady, ale musela jsem někoho potrápit :3

Kniha Vzdálenost je na wattpadu a doporučuji si jí přečíst, na knize totiž spolupracuji já a můj přítel ^^ (Gory2Nagy)

Děkuji za hlasy a krásné komentáře <3

Ann~