Růže zbarvená jako Krev (Pozastaveno)

6. Čtyři upíří bratři

Zamžourala jsem očima a zkoušela si vzpomenout na to, co se stalo předtím než jsem vytuhla. Pamatovala jsem si jen Simonovu větu: „Za chvíli jsme tam, neusínej, musíš ještě někoho potkat." Bohužel mé tělo ho neposlechlo a já podlehla dlouhému a hlubokému spánku.

Všude byla pořád tma a moje oči si nemohly zvyknout. V ten moment se mi do pokoje otevřely dveře. „Aaaaaa, kočička se nám probudila." Čekala jsem, že Simon zase vtípkuje, ale tohle nebyl Simonův hlas. Když osoba vešla dovnitř pokoje, byl to někdo úplně jiný. Neznám ho. Jeho blonďaté a rozcuchané vlasy mu padaly do jeho krásně zelených očí. Oči mu svítily jako dva emeraldy.

Za ním si to kráčeli další dva mladší kluci. Jeden měl černé, zacuchané vlasy jako uhlí a na obličeji mu zářily dva modré diamanty. Jeho modré oči upoutaly mou pozornost. Nejsou tak světlé jako má Simon, ale dalo se v nich ztratit lehce. Ten druhý je měl oříškově hnědé a zakrývaly mu je jeho tmavě hnědé vlasy.

Ten blonďák, co mi vešel do pokoje si ke mně sednul na postel a začal mě hladit po stehně. „Musím uznat Simone, vybral sis teda dobrý maso." A svůdně se na mě usmál. Do pokoje vtrhnul Simon a okamžitě toho kluka přirazil ke zdi. „Cizího majetku se přece dotýkat nesmíš, to tě tvá maminka nenaučila?" Prskl po něm Simon a jeho oči zasvítily červeně.

Ten podivín se jenom ušklebil. „Zastrč drápky kocourku, já mám jinou oběť." Ta věta mi nahnala husí kůži a začala jsem litovat té nešťastnice. Už jsem to nevydržela a vtrhla jim do konverzace. „Dobře, to stačí, kde to jsem, co tu dělám, proč tu jsem, kdo jste vy všichni a proč se vy dva pošťuchujete jako kočka s myší?" Ukázala jsem na Simona a toho vedle.

„Měl by jsem se ti představit." Usmál se na mě ten podivín a uklonil se mi, jak kdyby jsem byla nějaká bohyně. „Mé jméno je Arthur. Těší mě Aki." Já mu úsměv neopětovala, radši jsem se koukla na ty zbylé dva hochy. „Jmenuji se Derek." Špitl ten nalevo a ani se na mě neusmál. Vypadal stydlivě. Velmi stydlivě. Třetí ke mě přišel, chytl mě za ruku a políbil jí. „Já jsem Rick." Usmál se na mě a já se lehce začervenala.

Z dálky bylo vidět jak se Simon drží na tenkém provázku, aby Ricka nezabil hned předemnou. Jeho oči zářily červeně a já čekala kdy po zdi vystříkne krev. Žárlí?

„Chtěla bych vědět všechny podrobnosti, pokud je to možné. Jediné, co jsem se dozvěděla je to, že jsem vyvolená a jde po mně banda nestvůr které mě chtějí pro své vlastní využití, a Simon mě sem donesl aby mě mohl před nimi ochránit."

„To je správně, jsi chytrá holka." Ušklíbl se Arthur. Simon si ke mně sedl na postel a začal vysvětlovat. „Tohle, jsou moji bratři, Rick, Derek a Arthur. Jsme upíři. Náš otec je upír, naše matka je dhampýr. Jsme něco jako upíří kolonie, je to jako Londýn, tisíce lidí v jednom městě kteří se neznají. U nás je to naopak, my jsme jedna velká rodina. Stojíme při sobě, když to je nutné. Upíři moc city nemají."

„A vaše matka je-...cožeto?" Zamrkala jsem na něj.

„Dhampýr. Dhampýr je bytost, která je napůl člověk a napůl upír. Upírům se moc s dětmi nedaří a proto moc dětí mít nemůžeme. Jen dhampýři jsou schopní mít děti jako normální člověk." 

„A vy jste teda bratři? Vůbec si nejste podobní."

„To protože každý jsme od jiné matky. Náš otec nikdy nebyl šťastný se svou královnou, protože skoro žádná neměla syna nebo dceru. Náš otec chce co nejvíce dětí, aby mohl mít hodně následníků po něm. Bohužel to vzdal a zbyly jsme mu my, my čtyři, mezitím co se naše matky vytratily. Rickova matka byla zabita protože krále zradila. Derekova matka utekla protože nebyla šťastná a moje matka byla unesena vlkodlaky."

„A Arthur je tedy-"

„Ano, Arthur je syn naší matky. Ona mohla mít syna rychle, protože je dhampýr. Ale kvůli stáří našeho otce, už žádné děti raději nechtějí."

„Takže vy fungujete podobně jako Spojené království v Anglii?"

„Přesně tak." Přikývli všichni najednou. „Myslím, že informací máš teď až dost. Dostala jsi se do světa upírů a víš kdo teď jsem. Je potřeba to všechno vstřebat než tě budu muset odtud vytáhnout ven." Ozval se Simon a kráčel si to ke dveřím.

„Kam jdete?" Špitla jsem co se mezitím všichni pomalu vytráceli.

„Moji bratři jdou domů, já tu s tebou zůstanu, kdykoliv něco potřebuješ, řekni mé jméno. Uslyším tě ať to chceš, nebo ne." A zavřel za sebou dveře. Zase jsem byla sama.

Takže Simon má 3 bratry, je princ a k tomu všemu teď budu žít s upírama? Vždyť jsem člověk panebože! A pokud vím, upíří pijou krev, sice ne jen lidskou, ale rozhodně se nestanu něčí svačinkou. Na to můžou zapomenout.

Když řekl, že jeho bratři jdou domů jak to asi myslel? To nejsme u nich doma? Kde to tedy jsme?

Vyškrábala jsem se z postele a vykoukla z okna. Byla jsem někde hluboko v lese, hodně hluboko v lese. Nic jsem neviděla, jen stromy které rostly i kilometry daleko. Přemýšlím, jestli můžu z toho pokoje odejít? Nebo jsem tu jako ptáček v kleci? Připadala bych si trapně kdyby jsem Simona volala jen kvůli tomu. Možná by mě kvůli tomu seřval, možná ne.

Simon je hodně náladový. Když chce, umí být strašně milý, když se mu do ničeho nechce, je z něj studená kostka ledu.

Jsou si všichni tak rozdílní, ale přitom tak dobře drží pohromadě. Derek a Rick musí trávit hodně času spolu, mezitím co Arthur a Simon si hrajou na kočku a na myš. Proč spolu asi nevycházejí? Stalo se mezi nimi něco v minulosti? Nemohla jsem to zatím řešit, moje hlava se pomalu drtila tím, co do mě nacpal Simon, tolik informací naráz nezvládnu.

Začala mi chybět mamka a táta. Doufala jsem, že se mamce nic nestalo a táta se vrátil domů. Modlila jsem se, aby mě začali hledat, protože já chci domů. Jestli mám žít v upíří kolonii, tak radši uteču. Rozhodla jsem se to ale zatím brát v klidu, dokud mě někdo nezačne bičovat, věsit na zeď a nebo si ze mě dělat svačinku.

Všechno se teď pro mě tak šíleně změní, co já asi ještě nevím? Jsem taky upír? A nebo opravdu jen obyčejný člověk? Doufám, že ty bratry budu potkávat častěji, protože jestli mám být se Simonem v jednom domě, úplně sama a věnovat se jenom jemu, tak z toho moc dobrý pocit mít nebudu. Ať aspoň častěji navštěvují.

Sedla jsem si na postel a rozhlížela se po pokoji, co by se tam asi tak dalo dělat. Opdověď byla nic. Pokoj byl skoro prázdný, bez vybavení, malá skříň támhle a tady a na nich malá vázička plná květin a na zdi menší obrázky krajiny, to bylo vše. Nebylo to tu moc útulné. Nepřipadala jsem si jako doma. Už mi začínala chybět má postel a můj pokoj.

„Simone?" Zašeptala jsem a než jsem se nadála, předemnou stál udýchaný Simon. „Lítám po celé kuchyni abych ti něco uvařil, lítám po domě abych ti našel něco na oblečení a ty pořád nejseš spokojená? Co po mě chceš člověče?" Otráveně na mě všechno vyplivnul a já si nemohla pomoct a usmát se. „Čemu se usmíváš ty pako?" Ozval se Simon.

„To nic, jen mi tak někoho připomínáš." Ušklíbla jsem se a Simon se na mě tázavě podíval. „Uklízečku." Vyplázla jsem na něj jazyk a jenom ho pozorovala jak se mu z hlavy kouří a rudnou mu tváře.

Možná to přeci jen bude sranda.

***********************************

Kapitolka doručena!

Dneska jsem do vás nacpala hodně informací o Simonovi, ale pořád nevíte co se bude dít dál. Takže je to zatím všechno v suchu ^^

Doufám, že se vám kniha zatím líbí a neutíkáte mi, protože v další kapitole se pokusím nacpat nějakou akci mezi Simonem a Aki.

Děkuju za přečtení! <3

Ann~