Růže zbarvená jako Krev (Pozastaveno)

7. Chci jen jí [Simon]

Seděl jsem v kuchyni, koukal do zdi a přemýšlel. Nemohl jsem se soustředit, pořád jsem slyšel jak Aki klidně oddychuje ve spaní, pořád spí. Nic jiného nedělá. Nebavíme se spolu, jak jsem čekal. Čekal jsem, že bude chtít více odpovědí, které ze mě nedostane, ale překvapila mě. Jediné co dělám je to, že jí nosím jídlo a nové oblečení. Nic jiného nechce.

Jsem z toho nervózní, nevím proč. Nikdo z bratrů se mi neozval a ani otec. Matka se mnou nekomunikuje. Jenom hlídám Aki za ty poslední dva dny co utekly pomalu jako když se šnek plazí po silnici. Nudím se, stejně jako ona. Možná proto pořád spí. Někdy přemýšlím, jestli si k ní mám dojít a trošku si s ní pohrát, ale vím, že by to zničilo naše neutrální pouto. Nic ke mě zatím necítí a ani mě nesnáší, takže jsem zatím na vcelku dobré pozici.

Už jsem nejedl týden a pomalu na mě lezl hlad. Měl bych si dojít pro něco k jídlu a nebo aspoň někoho zabít. Člověka jsem neochutnal už sakra dlouho. Možná bych se mohl jít podívat na rodinu a rovnou se zastavit na oběd. Aki by měla spát až nějak do 3 odpoledne, takže času mám dost. Vyšel jsem z velké kamenné budovy a už si to kráčel malou pěšinkou ven z lesa.

Než jsem stihl třikrát mrknout, byl jsem před velkou dřevěnou bránou našeho zámku. Všude do sebe naráželi upíří, snažili se přemístit z lokace na lokaci. Rojily se tu jako včely. Do zámku jsem vlezl oknem, můj zlozvyk, měl bych se ho zbavit. Dostal jsem se do obrovské a dlouhé haly. Člověk by tohle prošel nějak za 10 minut, my upíří a naše nadpřirozená rychlost? Pfe. Nám to nezabere ani 2 sekundy.

V klídku jsem si šel růžovým sadem než jsem došel k pokoji mého otce. Chvíli jsem na jeho dveře zíral a přemýšlel. Aki je u mě teprve dva dny, nevím jestli mám otci o ní říct a nebo ne. Můj otec je velmi výbušný a rychle se naštve. Zaťukal jsem a otevřel mi jeden z jeho nejvěrnějších sluhů. „Pane Simone, co vy tu děláte?"

„Přišel jsem si promluvit se svým otcem, je vzhůru?"

„Ovšem, že je. Jdu mu o vás říct, počkejte chvilku prosím." A zavřel za sebou dveře.

Chvíli jsem tam jen tak stál jak idiot. Začaly se mi potit ruce a připadal jsem si jak když jdu na popravu. Otevřely se dveře a v nich, se objevil můj otec. „Co tu pohledáváš, synu?"

„Otče, musím si s tebou nutně promluvit, je to o mé budoucnosti."

„Už jsi konečně přišel k rozumu! Synu, děláš mi teď neskutečnou radost! Pojď dovnitř a posaď se!" Přešel jsem práh jeho pokoje a sedl si na pohovku. Můj otec poslal sluhu pryč z pokoje a sedl si naproti mě na dřevěnou židli. „Tak jak jsi se rozhodl?"

„I kdybys mi měl za to zaplatit, Alexandru si nevezmu. Nechci jí. Je naivní, ubohá a chová se jak bohyně. Ani nevíš, co to dokáže naší kolonii udělat. Ale našel jsem si jinou. Je dokonalá. Myslím, že z ní bude dokonalá královna."

„A to je kdo? Je to důvod proč jsi zmizel na pár dní?"

„Jmenuje se Akira Johnson. Je krásná a vím, že se ti bude líbit a matce taky, ale...je to člověk." Zašeptal jsem poslední tři slova potichu, zklopil hlavu k zemi a už jsem čekal, kdy jednu dostanu přímo na tvář.

„Simone. Podívej. Se. Na. Mě." Já zvedl hlavu a koukl se do zklamaných očí mého otce.

„Proč člověka?! Já nebudu tolerovat nějakou lidskou bytost v MÉM zámku! Proč sis musel najít člověka? Simone, proč? Mít člověka za královnu? To se naše kolonie celá radši rozpadne a ty, jako budoucí král s tím NIC neuděláš! NIC! Víš proč? Protože tvoje budoucí dítě bude chovat člověk a celá kolonie se za to bude stydět!"

Chrlil na mě všechnu jeho zlost. Čekal jsem to, a proto jsem si zanechal kamennou tvář. Musel jsem ho přerušit. „Otče, ona je jiná. Díky její krvi se naše kolonie ještě zvětší. Díky její krvi do naší rodiny přirostou krásné a chytré děti, které jsou schopné všeho. Otče, ona je vyvolená, víš jak je těžké najít vyvolenou? Jenom vyvolená, dokáže uspokojit můj hlad. Žádná otrokyně kterou jsi mi přihodil do rukou mi nechutnala. Můj žaludek touží po něčem víc, než je ubohá upíří a zvířecí krev!" Otec na mě vykulil oči, div mu nevypadly. „Já chci jí. A slibuju, že ti dokážu, že je schopná se stát mou královnou!"

Chvíli na mě koukal, jako kdyby jsem spadl z nebe a potom se usmál. „Dobrá tedy, ale jestli nebude schopná sedět po tvém boku na trůnu, tvou budoucí královnou se stane Alexandra, ať to chceš, nebo ne. Jsi můj oblíbený syn, Simone. Jen ty dokážeš vládnout naší kolonii." Přikývl jsem.

Tahle konverzace, mě úplně vyždímala. Dostal jsem ještě větší hlad a můj žaludek prosil o slitování a potravu. „Zbylo ještě něco z obědu? Nebo to zase všechno vychlemtal Arthur?"

„Arthur to všechno spolykal, mám takový pocit, že věděl kdo nás dneska navštíví a nic ti nenechal." Z hlavy se mi začalo kouřit a moje tváře začaly rudnout. „Já toho zmetka jednou zabiju, jen počkej až mi jeho krk padne do rukou!"

„Simone. Kde se nachází tvá královna teď?"

„Je v té staré budově uprostřed temného lesa, proč?"

"Za měsíc se bude pořádat bál. Přiveď jí sebou, ty to budeš mít povinné takže se nepokoušej utéct. Chci si jí vyzkoušet."

„Ano otče." Kývl jsem a vyběhl z pokoje rychlostí blesku. Musel jsem si najít potravu a to rychle, než ztratím kontrolu nad svým hladem. Modlil jsem se, aby jsem našel něco po cestě zpět do mého "domova". Šel jsem si to opět tou malinkou pěšinkou, jako předtím. Před nos se mi zabloudila úžasná vůně sladké krve. Šel jsem po tom pachu. Pach člověka.

Došel jsem k velké kamenné budově, kde se má princezna nachází a okamžitě vycítil, že ta vůně vychází z okna jejího pokoje. A sakra. Nikde jiná potrava nebyla, nevycítil jsem žádné králíky ani veverky které by mě nachvíli uspokojily. Jestli se k Aki přiblížím, vyjedu po ní jako hladový pes po kusu masa.

Ta vůně mě tak lákala. Chtěl jsem své ostré špičáky zakousnout do toho jejího krásného a dlouhého krku, nacucat se té její slaďoučké krve a vychutnat si jí. Její pach ze mě dělal divoké zvíře. Vtrhnul jsem do jejího pokoje oknem. Myslím, že tohle podělám a doufám, že mi odpustí.

Její nehybné tělo leželo pod tmavě červenou dekou a spokojeně oddychovala. Začal jsem slintat. Moje oči zrudly do výrazné červené barvy a moje tesáky byly ostřejší než předtím. Naklonil jsem se nad ní a položil dlaně nad její ramena. Sedl jsem si na její nohy, kdyby se náhodou probudila v šoku a nepokusila se utéct. Vím, že jí to nejspíš bude hodně bolet, ale já už to nevydržím.

„Odpusť mi Aki." Zašeptal jsem jí do ucha, olízl jí krk a cítil jak se jí srdce rozbušilo. Je to tak příjemný zvuk, jako ukolébavka pro mé uši. Ještě jednou jsem ochutnal její sladkou, jemnou pleť a zahryzl se jí do krku. Její dokonale sladká krev proudila mým tělem. Zahřála každý koutek mého těla a já se rozplýval slastí. Moc její krve dělala divy. Ani necekla.

Pořád spala dál jako miminko, ale její krev jí pořád neposlušně stékala po krku na její polštář. Škoda jídla. Pořád jsem jí ránu olizoval a čekal, kdy přestane krvácet. Cucal jsem jí tam jak idiot, tak jsem nakonec přinesl lékárničku a zalepil jí to náplastí. Až se probudí, určitě bude mít blbé komentáře, ale nějak se tomu vyhnu.

Sladké sny, Aki.

***********************************

Další kapitolka tady, teď je píšu jako blesk protože mě to baví a získávám hodně inspirace!

Napíšu toho co nejvíc, než ztratím nálady a zase nebudu psát týden.

Zde máte kapitolu ze Simonova pohledu a je vidět, že Simon má mnohem větší plány, než jsme si mysleli ^^

Kdyžtak se omlouvám za nějaké chyby v kapitolce, doufám, že vám zas tak nevadí!~

Ann~