,,Trapped" (5 seconds of summer fan fiction - thriller)

Never Ending Silence. (1)

Už to byl rok. Rok co jsem byla na tomhle hrozném místě. Přišlo ráno. A já zase nezamhouřila oko. Kolikátý den že to byl? Čtvrtý? Oprava - pátý. A kolik že dní to lidská bytost dokáže vydržet beze spánku naživu? Jedenáct. Věřte mi - ráda bych spala. Ale je tu jedna věc, co mě spát nenechá. Pronásleduje mě. Ta věc. Vlastně je to člověk. Alespoň tak vypadá. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Nejdřív jsem si myslela že mám halucinace, ale on mě neustále přesvědčuje, že všechno co vidím, je skutečné. Našeptává mi různé věci. Špatné věci. Zkoušela jsem se ho nějakým způsobem zbavit. Řvala jsem na něj ať mě nechá spát, ale to vedlo maximálně k tomu, že přiběhli ošetřovatelé ptající se mě co, nebo kdo se děje, pokud je to vůbec zajímalo. Takové věci u nás byli totiž na denním pořádku.

Nedávno jsem ho přestala vnímat. Usla jsem. A to byla chyba.

Slyšeli jste někdy o spánkové paralýze? Je to stav mezi spánkem a bděním, kdy si váš mozek již částečně uvědomuje realitu, ale nedokáže ještě dostatečně odlišit tuto realitu od snu a různých obsahů podvědomí. Hlavně nedokáže ovládat svaly, takže člověk má pocit ochrnutí. A nedokážete ani mluvit. Volat o pomoc. Je to většinou doprovázené halucinacemi. Máte strašný strach, který nedokážete vysvětlit. Přesně to se mi stalo. Vysloužila jsem si tím další dva měsíce na onom místě. Bylo mi jasné, že kdybych o své silné nespavosti někomu řekla, chtěli by se mnou dělat další hrozné věci. Přinejlepším šokovou terapii.

Někdo zaklepal na dveře. Jako obvykle se neobtěžovali vyčkat na mé svolení a vpadli do pokoje.

,,Rebecco, je čas na prášky," usmála se na mě sestra. Podala mi kelímek. Vždy se chtěla přesvědčit, že prášky skutečně polikám. Dnes tomu nebylo vyjímkou. Vysypala jsem si prášky do hrsti. To bylo divné. Nikdy jsem neměla tři pilulky. Vždycky jen dvě.

,,Na co je tahle?"

,,Doktorovi si přišla včera nějaká nevyspalá." To mi povídějte.

,,Navrhl tedy dát ti dneska něco po spaní na zmenšení nespavosti dalšího dne. Ano zní to divně, ale vážně se to dává až po spaní." Usmála jsem se na ni. Pak jsem si přášky strčila do pusy. Sestra mi podala kelímek s vodou na zapití.

,,Nic tě dnes netrápí?" Dostala jsem příležitost se vyhnout hrozící smrti.

,,Ne, vše je v pořádku. Jsem v pohodě." Sestra kývla, vyšla na chodbu a hned se vrátila s vozíkem se snídaní. Hmm, co by to mohlo být dnes? Že by shnilý sendvič s krysím masem? Nebo snad něco horšího? Namleté koňské uši s přílohou z konzervy? Ne, počkat. To přeci bylo nedávno. Tentokrát jsem musela uznat, že chléb s něčím tvářícím se jako hermelín by nemusel být špatný...

Sestra po chvíli odešla. A já si mohla "vychutnat" své jídlo. Chyba. Bylo to odporné. Zajímavé, jak mohou pokazit něco tak jednoduchého.

Jídlo jsem nechala témeř nedotčené. Když budu mít štěstí, budu už mít zítra něco lepšího. Snad se na mne nezapomene.

Hodiny ubíhaly rychle.

Opravdu se na mě  nezapomnělo. Dokonce přijeli dřív. Věděla jsem to, protože Patrick ze sousedního pokoje obvykle zpívá v pět odpoledne.

Bez zaklepání někdo otevřel dveře mého pokoje.

,,Rebecco, tvá rodina je tady. Předpokládám, že už máš vše zabalené. Zřejmě už nechtěli jít dovnitř, poslali po personálu oblečení. Máš se převléknout a s doprovodem jít ven," vybalila na mě jedním dechem sestra. Vzala jsem si od ní igelitový pytlík s oblečením. Chvíli tam ještě stála, ale nakonec se otočila na podpadku a s bradou nahoru vyšla z místnosti. Vše do posledního písmene.