,,Trapped" (5 seconds of summer fan fiction - thriller)

Heart and Soul (4)

Seděla jsem v ordinaci doktora Fitze. Její stěny byly světlounce zelené. Říkává se, že zelená je barva naděje. Na mě však tato místnost vždy působila skličujícím dojmem. Doktor Fitz se na mě díval.

,,Přišla jsi o pět minut pozdě. Co se stalo?" zněla neformální otázka.

,,Uvízli jsme v zácpě." Fitz si odvzdychl.

,,Je zajímavé, jak čas utíká pomalu, když pořád sleduješ hodiny, že?" Musela jsem uznat, že měl pravdu.

,,O čem chcete mluvit? Co tady vůbec dělám?"

,,Jsi podrážděná. To je v pořádku, nech nejprve mluvit mě. S panem Blackem, tvým ošetřujícím doktorem jsme se shodli na tom, že sem budeš chodit. Pokud vím, před rokem jsi měla vážné deprese a panické úzkosti. Pan Black mi oznámil pokrok v tvém osobním myšlení. Ale Rebecco, řekni mi, změnilo se něco od doby, kdy jsi nastoupila na kliniku?"

,,Už nechci zemřít, myslíte-li tohle."

,,Ne Rebecco. Tím jsem myslel to, kdy jsi naposledy podlehla depresi a dostala záchvat."

,,O první části vaší otázky jsem nikdy nepřemýšlela." To bylo vše co jsem řekla. Fitz se na mě díal. A pak pochopil.

,,Kdy jsi měla ten poslední Rebecco?" Odmlčel se.

,,Kdy jsi měla podlední záchvat?" Hleděla jsem na něj, a přemýšlela, jestli mám odpovědět upřímně. Rozhodla jsem se, že pravda bude lepší.

,,Den potom co jsem se dostala domů. V sobotu."

,,Spala jsi dneska vůbec? Vypadáš unaveně."

,,Trochu," zněla vyhýbavá odpověď. Něco si rychle zapsal do notýsku.

,,Můžu se teď podívat, co jste napsal?" Jako vždy mi to dovolil.

Nedostatek spánku - přetrvávající?

Dala jsem mu bloček zpátky a znovu se usadila na pohodlném gauči. Chvíli jsme na sebe hleděli, ale pak jsme se rozpovídali. Mluvili jsme spolu o různých věcech. Někdy o životě, jindy o smrti, ale nejvíc jsme mluvili o psaní: O tom, proč se chci stát spisovatelkou, čeho tím mohu dosáhnout, mých příbězích. Vědělo to jen málo lidí, ale ráda jsem si vymýšlela své vlastní příběhy, utekla od reality. Jako vždy jsme skončili po hodině. Za necelých pět minut mě vyzvedl táta. Nasedla jsem do auta a chtěla se vyhnout veškeré konverzaci, která měla nastat. Tak snadno by to ale nešlo. Myslím, že jsme prokecali skoro celou cestu.

Po pár výslesích a výpovědích jsme dojeli domů. Okamžitě jsem vyběhla do svého pokoje. Nejdřív ze všeho jsem chtěla zapsat do deníku. Pokoušela jsem se o to asi dvacet minut. K ničemu to nebylo. Nemola jsem se soustředit. Rozhodla jsem se jít tedy na jediné místo, kde byl pro mě opravdu klid. Do lesního zámečku. Nezdržovala jsem se ani převlékáním se. Jen jsem popadla deník, propisku a vyrazila jsem na cestu. Ovšem když jsem dorazila, čekalo mě nepříjemné překvapení. Na mém oblíbeném místě v rohu lavice někdo seděl. Nějaký kluk. Měl blonďaté vlasy, nejspíš světle zelené oči a mohlo mu být asi tolik co mně. Poznávala jsem ho. Byl to Luke Fleming. Byl to jeden z party Dylana Hopkinse, myslím, že na střední chodil třetím rokem. Zrovna si něco zapisoval do nějakého sešitu. Ucouvla jsem a doufala, že si mě nešiml. Vypadalo to že ne. Udělala jsem ještě jeden krok. Prkno pod mou váhou zavrzalo.

,,Je tam někdo?" ozvalo se. Snažila jsem se být zticha a doufala, že si bude myslet, že to byl jen vítr, nebo tak něco. Naneštěstí se zvedl a šel tam, odkud si myslel, že se zvuk ozval. Přímo za mnou.