,,Trapped" (5 seconds of summer fan fiction - thriller)

Abomination (8)

,,Myslím, že bys to měla zvednout. Říct svojí mámě že jsi v pořádku."  Seděli jsme v autě před léčebnou.

,,Rebecco." Neodpovídala jsem, hleděla jsem před sebe, dívala se na to odporné místo a vyzvánění si nevšímala.

,,Jak dlouho tu chceš ještě zůstat? Pokud za chvíli nevyrazíme, nebudou tvoji rodiče jediní, kdo si dělají starosti. Jen smsky jim nestačí, a navíc-"

,,Přestaň mluvit."

,,Mohla bys -"

,,Mlč, prosím." Strácel trpělivost.

,,Dobře, dám ti pokoj. Po tom, co si o tom promluvíme."

,,Nepotřebuju o tom mluvit."

,,Ale ano, potřebuješ. Cítím to z tebe." Když jsem neodpovídala, rozhodl se pokračovat.

,,A co to tam sakra bylo? Tys jí praštila! Teoreticky by na tebe mohla podat trestní oznámení!"

,,Tak trochu si to zasloužila."

,,A čím? Ta sestra ti jen nechtěla ukázat jeho pokoj!"

,,Chtěla jsem, aby jí z tváře zmizel ten úšklebek," procedila jsem mezi zuby a pevně stiskla volant. Mobil začal znovu zvonit.

,,Jak chceš, zvednu to sám."

,,Posluš si." Zvedl to, ale nic neříkal. Jakmile volající zjistil, že příjemce hovor přijmul, začal mluvit.

,,Rebecco?" I z dálky jsem poznala, že hlas je roztřesený.

,,Ne, tady její kamarád. Lucas."

,,Byl by jsi prosím tak laskav, a dal mi ji k telefonu?" Dotyčný mluvil pomalu, místy se hlas zadrhával. Luke na mě pohlédl. Zavrtěla jsem hlavou.

,,Nechce s vámi mluvit." Ozval se vzlyk.

,,Tak jí prosím vyřiď, že...Zapomeň na to." Pípání, na znamení toho, že volající zavěsil.

,,To byla tvoje máma. Zněla dost smutně."

,,Evidentně."

,,Měli bychom se vrátit."

,,Já vím," povzdechla jsem si."

,,Ale co když někdo tam uvnitř něco ví?" Pokývla jsem k budově.

,,Jako co?"

,,Jako třeba proč by měl někdo unášet Mitche!" Zvýšila jsem hlas.

,,Na tom asi moc nezáleží, stejně tě dovnitř už nepustí. Navíc ani nevíš, jestli ho někdo unesl. Třeba utekl."

,,To je mi jedno. Nějak se tam musí dát dostat," řekla jsem, jako bych ani neslyšela druhou polovinu věty. Otevřela jsem dveře vystoupila z auta. Luke udělal totéž, až na to, že dveřmi práskl.

,,Rebecco! Všude kam se podíváš je ochranka! Hlavním vchodem jít nemůžeš, s nejvetší pravděpodobností by tě vyhodili!" Chtěl ještě něco dodat, ale přerušila jsem ho.

,,Copak to nechápeš? Musí být cesta dovnitř! Nemůžou mi jen tak bránit v tom, abych se starala o to, co se stalo nejspíš jedinému člověku co mi rozumí! Který teď, mimochodem, nejspíš leží mrtvý někde..." Nedořekla jsem. Celou dobu jsem křičela, u poslední věty mi ale selhal hlas a do očí se mi draly slzy. Teď jsem lapala po dechu a vzlykala. Hřbet ruky jsem si dala před pusu.

,,Takhle nemluv," řekl, přistoupil ke mě a obejmul mě."

Luke trval na tom, že bude řídit. Očividně už měl řidičák a zkušenosti. Jednoduše zaparkoval a rozloučili jsme se. Nechtěla jsem, aby měl problémy ještě on.