Forever For You

Part Seven

Thomas

Ráno mě probudilo jemné šimrání slunečních paprsků na mém obličeji. Přetočil jsem se na bok, abych se podíval na mobilní telefon. Po rozsvícení displeje jsem na chvilku oslepl, ale po zorientování mi konečně padl zrak na digitální čas, který hlásil pět minut po šesté. Nejvyšší čas se jít připravit do školy.

Vyhrabal jsem se z postele a rovnou přešel k mým připraveným věcem. Poté jsem zamířil do koupelny.

Po vykonání ranních potřeb a zkulturnění se mi nic nebránilo v tom jít ukojit svůj hlad do kuchyně.

Vyndal jsem si dva krajíce toustového chleba a vložil je do vyskakovacího toustovače. Připravil jsem si malý talířek, příborový nůž, máslo a šunku nejvyšší jakosti. Pak mi již nic nebránilo v tom si pěkně vychutnat mou snídani.

Vzal jsem si z ozdobné mísy pomeranč a vložil ho do batohu ke své svačině v podobě oříškových BeBe sušenek a mléčného nápoje s příchutí jahod i s normální sodastreamovou flaškou plnou jablečného džusu.

Koutkem oka jsem pohlédl na hodiny. Je čas jít.

Ještě jsem na linku napsal vzkaz mamce, aby věděla, že jsem vyrazil do školy a mohl jsem s čistým svědomím opustit můj nový domov.

Cesta mi utekla celkem rychle a v půl osmé jsem byl již před školou.

Moc dobře jsem si uvědomoval, že to, jak se dneska odprezentuji, mě zařadí do skupinky.

Viděl jsem tu typické rozdělení. Zmalovaná skupinka holek s minisukněmi a výstřihy až na zem, hned vedle sportovně založení týpci ve stejných mikinách. Poté na druhé straně nejspíš chytré hlavičky tohoto institutu a pak pár holek v gotický kostýmech a kluci mimo realitu posilnění pěknou dávkou návykových látek všeho druhu. Nadšenci do záchrany životního prostředí tvořili mnohem menší hlouček, ale i tak byli dost výrazní. Ti obyčejní, ničím výjimeční nebo ti, kteří svůj talent nedávali najevo pak tvořili páry a menší skupinky. Doplňovali tak mezery mezi těmi jinými.

No, jsem zvědav, kam nakonec budu patřit já.

Hlavní vchod otevřeli přibližně v sedm čtyřicet, tak jsem stihl za tu dobu trochu vzbudit šuškání okolních studentů, kteří si mě všimli.

Rychle jsem, se sklopenou hlavou, prokličkoval mezi nimi a snažil se najít ředitelnu. Kupodivu mi štěstí hrálo do karet a našel jsem jí hned za první zatáčkou. Až teď jsem si všiml všech těch chodeb a schodů do dalších pater. To budu mít hezky procvičenou kondičku. Škola z venku byla šedivá, ponurá a celkově stará na pohled, ale uvnitř byla moderně zařízená, prosvětlená, plná moderních plastových oken a koutů s automaty na kávu a všelijakých umělých pochutin.

Uvědomil jsem si, že před ředitelnou stojím už nějakou tu dobu a chtěl jsem zaklepat, abych mohl zjistit svůj rozvrh a třídu, když v tom se dveře samovolně otevřeli a z nich vykoukla rudě obarvená rozcuchaná hlava postarší paní v černém kostýmku, trošičku rozmázlou rtěnkou a lodičkách v tmavě modré barvě s ošoupanými špičkami. "Oh, zdravím mladíku. Potřebuješ něco? Zrovna si jdu pro kávu. Víš co? Skoč mi pro ní. Tady máš drobáky, vem mi číslo třináct a pak zaklepej, musím se trochu poupravit.", vychrlila na mě a zabouchla dveře.

Stál jsem tam jako opatřený. "Co to k sakru bylo?", pronesl jsem. "Spíš kdo to k sakru byl. Ale chápu tě.", z póza rohu se vynořila svalnatá postava snědého mladíka. "Tohle byla naše ředitelka, je trochu výstřední, ale celkem pohodová. Zvykneš si.", přiblížil se ke mně, já mohl zachytit blankytně modrou barvu jeho očí, která je u těchto lidí celkem netypická, a z dlaně mi vzal peníze. Chytil mě za zápěstí a táhl směrem k automatu. Stál jsem beze slova vedle něj. On naházel drobné do automatu a zmáčkl požadované číslo. "Mimochodem, jsem Daniel. Ty musíš být...Tedy, TJ, Teodor? Promiň, na zapamatování jmen jsem nemehlo.", na tváři se mu usadil jemný úsměv. "Thomas.", řekl jsem, když mi do dlaní předával požadovaný nápoj. "Dobře, Thomasi, zatím se měj, budu muset na hodinu." S tím odkráčel a já se po chvilkovém šoku rozpohyboval směrem k ředitelně. Tohle je snad cvokárna.

Opatrně jsem zaklepal a po vyzvání vyšel dovnitř se strachem vypsaným v obličeji.

Čekala na mě prostorná a útulná kancelář v tmavě zelené barvě. Kolem byly samé poličky s dokumenty a staršími knihami. Uprostřed se rozprostíral masivní černý stůl. Za ním seděla na koženém křesle, též v černé barvě, moje nová ředitelka.

Právě si lakovala nehty výrazně oranžovým lakem a s milým výrazem mě po očku sledovala. "Zdravím. Copak potřebuješ? Neměl bys být na hodině a pilně se učit?", zeptala se se zájmem vepsaným ve tváři. "Nesu Vám kávu, jak jste chtěla. Jsem tu nový. Měl jsem za Vámi jít kvůli rozvrhu a podobně.", odpověděl jsem rozhozeně. "Oh, samozřejmě. Však vím, vítej mezi námi, snad se ti tu bude líbit. Tady máš rozvrh, v rohu je napsaná tvá třída a třídní učitel. Podala bych ti ho, ale jaksi jsem zaměstnaná.", zvedla ruce a zahýbala prsty. Opatrně jsem položil její kávu na stůl a převzal si rozvrh. S rozloučením jsem opustil ředitelnu a vydal se do útrob této školy.

"Mohl jsem se alespoň zeptat, jak se do třídy dostanu.", utrousil jsem si pro sebe. Začal jsem se mezi všemi těmi chodbami ztrácet. "Takže, 3C, 4C, 1D,... Mám to, 2D." Opatrně, s lehkostí jsem zaklepal na oprýskané dveře. V koutku duše jsem doufal, že mé klepání nebylo slyšet a já bych mohl mezitím utéct, ale dveře se za mírného vrzání otevřeli.

"Tady jsi. Už jsem nedoufal, že se ukážeš. Tak pojď dál. Žáci, představuji vám nového žáka. Jmenuje se Thomas. Doufám, že mu pomůžete se tu zorientovat. Budeš mě mít na Dějepis a Německý jazyk.", představil mě učitel. Spadl mi kámen ze srdce, protože bych se v tuhle chvíli nedokázal nijak vyjádřit. "Posaď se, kam budeš chtít.", oznámil mi.

Volné místo bylo ve druhé řadě u dveří vedle hodně obdařené holky, která to dávala dost najevo a mrkala na mě umělými řasami, pak vzadu u okna vedle kluka, alespoň myslím, který byl rozvalený po své půlce lavice a cestoval v říši snů a pak uprostřed v předposlední lavici vedle namakance, který mě vraždil pohledem. No, tak mám vybráno. Spáči? Asi máš nového souseda.

Odebral jsem se směrem k jeho lavici a usadil se na volné místo.

"Tak žáci. Pokračujeme dál ve Stalinově paranoidním chování, které se podepsalo i na lidech z jeho vrstvy. Takže...", už teď jsem nevnímal.

Jsem zvědavý, co mě ještě bude čekat nejen dnes, ale i po zbytek tohoto roku.