Supernatural: Abby ✅

1. Kapitola

Denver, Colorado

Celá má rodina se loví od jak živa lovem. A ne, neloví divou zvěř. Rodina Sageových loví monstra. Upíry, vlkodlaky, wendiga a spoustu dalších. Moje rodina tohle dělá, už hodně dlouho. Co jsem četla naše kroniky, byla naše rodina založená v roce 1815. Zakladatel Clerenc Sage, byl jako první lovec v naší rodině, co začal lovit. Od té doby se toto povolání dědí z generace na generaci. Takový rodinný podnik. Ještě se nestalo, aby se někdo tomu unikl. Ani já ne.

K lovu jsem byla vedená od útlého věku. Vzpomínám si, že zatímco moji vrstevníci si v devíti letech hráli na prolízačce a pískovišti, já se učila vrhat nože. Ano velice zábavné děctví.

Ale postupem času na mě má matka začala klást větší nároky. A tak tomu bylo až do mých nynějších sedmnácti let.

Znala jsem většinu své rodiny. Až na svého otce. Toho jsem nikdy nepoznala. Když mi bylo pět, zeptala jsem se poprvé matky na svého otce. Tenkrát mi odpověděla, že se jí hodil jen jako genetický materiál. Moc jsem to tenkrát nechápala. To až časem. Ale matčina sestra Stella se jednou prořekla a vyzradila mi, že můj otec je lovec. Nejspíš proto ho má matka využila jako genetický materiál. Aby měla tu nejlepší odrůdu. Tudíž mě. Takhle jsem vznikla.

Momentálně jsem seděla na schodech školy v Denveru ve státě Coloredo. Střední škola mě nikdy nebrala a taky proto jsem odmaturovala o rok dříve. Vlastně...i má matka na tom trvala. Podle ní by bylo zbytečné setrvat na střední ještě jeden rok a plýtvat čas na školu místo na lov. Pro upřesnění, lovím samostatně už rok. Ale lovila jsem už od svých patnácti. Většinou společně se svou matkou nebo se Stellou. A jsem v tom dobrá. Já vím, zní to dost namyšleně, ale tak to prostě je. Ale pro vaši útěchu, od své matky jsem se nikdy nedočkala uznání.

Matka mě měla dnes po maturitních zkouškách vyzvednou. Měli jsme jed na lov, ale matka měla, už víc jak desetiminutové zpoždění. A ona nikdy nemívala zpoždění. O dalších deset minut později mi to nedalo a vytočila jsem její číslo. Telefon sice vyzváněl, ale nebrala mi to. Rozhodla jsem jít domů. Možná jsme se jen špatně pochopili a měli se sejít už doma.

Po svých jsem se tedy vydala domů. Cesta mi zabrala necelou hodinu. Bydleli jsme na druhé straně města a autobus mi už dávno ujel a já nechtěla čekat na ten co jel až za dvě hodiny.

Už když jsem byla blok od našeho domu, jsem cítila kouř, ale na to co jsem uviděla, když jsem zahnula k nám do ulice, jsem rozhodně nebyla připravená. Tři hasičská auta, tucet hasičů a policisty co blokovali cestu a civějící zvědavé sousedy. Zaraženě jsem stála a zírala na náš dům v plamenech. Když mi pohled padl na matčino auto, taktéž v plamenech na příjezdové cestě, jsem se bezmyšlenkové rozběhla k hořícímu domu. Cestu mi zablokoval policista.

„Slečno, tam teď nemůžete!"

„To je náš dům! Já tam bydlím!"

„Je mi líto, nemohu vás tam pustit!" Znovu mi pohled padla na naše auto v plamenech.

„Matka! Moje matka! Je nejspíš uvnitř!" Policista se mi smutně podíval do mých očí a já věděla, že se mi nebude líbit, co mi řekne.

„Tak to mám pro vás špatnou zprávu, je mi to líto." V tu chvíli jsem ztratila řeč.