Supernatural: Abby ✅

4. Kapitola

„ACDC." Promnula jsem si bradu a podívala se na Deana.

„Mám ráda jen některé skladby. Co Skillet?"

„Ne. Nemám rád dead metal."

„Oni nehrají dead metal. Hrají hard rock."

„To je jedno. Black Sabath?"

„Posloucháš vůbec něco co se hraje v tomhle století?"

„Hele, tak teď mě urážíš. Navíc, řidič vybírá hudbu, spolujezdec drží hubu." Dean zapnul přehrávač a z reproduktorů se ozvali ACDC. Protočila jsem očima a zamyslela jsem se.

„Tak mě nech řídit." Tím jsem ho rozesmála.

„To se nestane. Sotva nechám řídit Sammyho."

„Vždyť je to jenom auto." Dean po mě střelil pohledem.

„Jenom auto?" Vypadalo to, že má infarkt. Pak se zhluboka nadechnul a pohladil palubní desku auta.

„Vůbec jí neposlouchej, zlatíčko, ona nám nerozumí." Ušklíbla jsem se nad jeho počínání.

„Nechceš mi tady zastavit? Že bych vám nechala chvilku o samotě."

„To se podívejme. Nějak ses otrkala."

„Skvěle ses vyhnul odpovědi."

„Podívej dítě, já se dokážu vykecat ze všeho, takže tady na mě nic nezkoušel o vyhýbání. To téma je u konce." Projeli jsme okolo trojnožky s měřícím přístrojem u silnice. Ušklíbla jsem se. Dean nejel zrovna podle předpisů.

„Opravdu?" Než mi stačil odpovědět, pár metrů před námi do vozovky vstoupila policistka s plácačkou a dala pokyn k zastavení. Dean se koutkem úst usmál a mrkl na mě.

„Sleduj mistra."

O deset minut později, jsem se nemohla přestat usmívat.

„Mohla by si už prosím tě přestat?" Ohradil se.

„Měla jsem se s tebou vsadit. Vyhrála bych."

„Řekl jsem, abys toho nechala."

„Víš musím podotknout, že kdyby ses jí nepokoušel sbalit, Nechala by nám jen napomenutí a nenapálila ti pokutu."

„Provokuješ, holka, nech toho nebo tě tady vysadím."

„To by si neudělal."

Dívala jsem se na koncová světla Deanova auta, jak odjíždí. A Dean měl ještě tu drzost, mi zamávat.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Pole kam až dohlédnu. Skvělé. Ještě, že nepršelo a byl slunný den.

Nevím proč jsem si byla tak jistá, že mě opravdu nevyhodí z auta. No to mám pro příště. Nebo raději ne.

Ještě než mě vysadil, vtipně poznamenal, že se sejdeme u pumpy. Po několika metrech jsem zahlédla ukazatel.

„Dvacet dva kilometrů?" Vyjekla jsem pro sebe. Příště si rozmyslím, kde Deana provokuji. V autě to rozhodně, už nebude.

Uběhla hodina a já před sebou měla dle ukazatele, na kterého jsem narazila, ještě osmnáct kilometrů. Kdybych si aspoň mohla chytit stopa, ale jako naschvál žádné auto nejelo a abych si zavolala taxi, jsem jako na potvoru nechala mobil v Deanově autě. No mám to já ale štěstí.

O další tři hodiny později jsem byla v cíli. Dean měl tu drzost, že mi zamával z lavičky vedle pumpy, kde seděl. S hlavou vzhůru jsem k němu došla, s ladností dámy a silou vůle jsem se vedle něho posadila. I když jsem měla chuť vypustit duši na místě.