Síla hladu

1. kapitola - Káva, krev a boloňské špagety

Opět zase šla pozdě. Pozdní příchody u ní sice byly obvyklé, ale dneska šla opravdu pozdě. Pevně svírala kelímek s kávou a na vysocích podpatcích překonávala vdálenost chodníku. Zastavila se u kraje silnice a rozhlédla se na všechny strany. Počkala, až projede červené auto a přeběhla silnici. Z boční uličky však právě vyjel modrý jeep. Cukla sebou a řidič modré jeepu včas zabrdil a počkal, až zmizí z cesty. Pak se rozjel pryč. Oddechla si a podívala se na budovu před sebou. Nechtěne se ušklíbla. Budova, přesněji řečeno redakce a tedy místo, kde pracovala byla stejně schátralá, jako noviny které psala. Neměla ani nějaký výstižný název, protože jméno novin se každou chvíli měnilo. Menší, šedá barabizna shlížela na Marinu a připomínala jí, jaký další nudný den zde stráví.

Marina se vždy chtěla stát novinářkou. Tedy spíše řečeno spisovatelkou. Už jako malá psala dětské básničky pro všechny ostatní děti v dětském domově. Postupem jak stárnula, začala psát povídky, různožánrové příběhy, zkrátka psaní věnovala každou volnou chvilku. Všechny vychovatelky jí chválily a slibovaly jí dobrou budoucnost. A možná by se tak i stalo, kdyby nežila Marina v takové díře jako Yorkshire Town.

Když došla k redakci s vrzáním otevřela vchodové dveře a vešla dovnitř. Pohled jí hned ustál na známé nástěnce se seznamem pracovníků, který ovšem sestával z mála lidí, než si dokážete představit. Zavřela za sebou dveře a vyhodila prázdný kelímek od kávy do koše. Zastrčila si překážející pramen vlasů za ucho a minula jako obvykle prázdný, zaprášený kout informací a vydala se po schodech do 2. patra. Čekal jí pohled na spící Spencer. Spencer jako vždycky seděla za svým stolem a hlavu měla položenou na stole. Vedle ní byla nevypitá káva. Potichu oddechovala. Marina se snažila potichu našlapovat, aby Spenc nevzbudila. Pokaždé, když podlaha zavrzala, Marina se rychle podívala, zda Spenc dále spí. Když konečně stála u dveřích do své kanceláře, potichu otevřela a vplížila se dovnitř.

,,Jdeš pozdě..." slyšela Marina rozespalý hlas za zády. Povzdychla si a otočila se. Vykouzlila si na tváři nejdříve úsměv. Spenc jí probodávala pohledem.

,,Omlouvám se, špatná doprava." omluvila se Marina se smutným výrazem.

,,Chodíš pěšky." odsekla Spencer okamžitě. Marina si povzdechla.

,,Zaspala jsem." namítla hned Marina. Spencer pokrčila rameny.

,,Mě je to jedno." řekla a pokrčila ramena. Pak si přestala Mariny všímat a začala se věnovat kávě. Marina zakoulela očima a zavřela dveře své kanceláře.

Sundala si světle hnědý kabát a hodila ho na jednu židli. Upravila si vlasy a došla ke svému stolu. Sedla si za něj a opřela se do židle. Na chvilku zavřela oči. Pod stolem si sundala boty a rozepla si knoflíček na košili. Marina byla malá. Proto vždycky nosila podpatky. Nosila elegantní oblečení, které ladilo k jejím platinově blond vlasům. Světlému make upu dominovali velké, zelené oči a malý nosík uprostřed obličeje. 

Koukla na svůj stůl. Tak o čem bude psát? Narozeninové oslavě jedné tetičky odvedle? Zaseknuté kočky na stromě od paní Wintersonové? Nebo že by zkusila neuvěřitelné setkání milé, postarší paní Hollandové s mimozemšťany? Povzdychla si a odsunula všechny papíry na stole. Žít v malém městečku znamenalo žádné téma na psaní novin. Marina si prohrábnula vlasy a znovu se opřela do židle. Šel na ní spánek ...

***

Nejvíce ho naštvalo, že si nemohl ani po ráno uvařit kávu. V tomto ohledu je vážně frustrující, když vám brzo ráno zvoní telefon, že vás potřebují na místě činu. Wren svou práci miloval. I když věděl, že policie by se bez něho obešla, pomáhat mětskému uznávanému detektivovi, to bylo něco. Zabočil za roh a pískal si do rytmu písničky hrající v rádiu. Do cesty mu však vběhnula nějaká blondýna. Zabrdil a letmo na ní koukl, povzdychl si a když zmizela, rozjel se dál. Tyhle typy lidí opravdu miloval. Vzal další odbočku do leva a přepnul stanici. Zakručelo mu v břiše. Přimhouřil oči. Vzpomněl si na své poslední jídlo - včerejší oběd - tedy boloňské špagety.

Po nějaké době najel na lesní cestičku. Koukl do navigace. Cíl, který mu detektiv Sanders nadiktoval, se pomalu blížil. Koukl znovu na cestu. Napadla ho myšlenka proč všichni odhazují mrtvá těla do lesa. Bylo to tak naivní, tak známé. V dnešní době už se v lese prochází tolik lidí, že nalezení mrtvoly v lese trvá v průměru pár dní. Najel na širší cestičku, která se pomalu zužovala. Auto začalo drncat a Wren byl nucen zpomalit. Po pár minutách před sebou uviděl blikající auta a známou policejní pásku. Pousmál se a nedaleko zaparkoval. Vystoupil a auta a přivřel dveře. Natiskl si kabát více k tělu a zamířil k jednomu policistovi.

,,A hele kdo se objevil ..." uniklo s jistou dávkou arogantnosti policistovi.

,,Taktéž přeji krásné ráno, Same." odpověděl s letmým úsměvem Wren.

,,Jestli hledáš Sanderse -" 

,, Dobré ráno, Wrene." vyrušil jejich konverzaci mužský hlas. Wren se otočil. ,,Same." kývl na pozdrav detektiv Sanders. Wren se pousmál a společně s detektivem odešli o kus dál.

,,Tak ... kde je tělo? Máte nějaké důkazy? Svědky?" vyvalil Wren otázky.

,,Tvé otázky teď nejsou na místě, Wrene." odpověděl detektiv. ,,Chci se omluvit, že jsem ti volal ještě předtím, než jsem to tělo sám viděl." začal detektiv. ,,No ... chtěl jsem tě upozornit, že tento pohled není dvakrát příjemný a pokud odmítneš, budu tvoje rozhodnutí respektovat. Do ničeho tě nenutím." dodal Sanders.

Wren přemýšlel. Má snad oběť nějakou horší bodnou ránu? Nebo je to už rozkládající se tělo? Poškozené tělo z důvodu pádu z výšky? 

,,Wrene?" ozval se detektiv.

,,Pokud se mám naučit být správný policista, budu muset vydržet sebehorší pohledy." odpověděl Wren sebevědomě. Sanders se usmál, ale pak opět zvážněl. Líbila se mu Wrenova mladá zapálenost a odhodlání. Ovšem byl si předem jistý, že Wren ten pohled nesnese. Dovedl ho k policejní pásce a podržel jí. Wren pásku podlezl a podíval se na Sanderse. Detektiv ho vedl dál do lesa. Wren uvažoval proč je páska už tak daleko za obětí. 

,,Opatrně." upozornil tiše Sanders Wrena a ten se zastavil. Podíval se na detektiva, který pokývl směrem za keř. Wren se snažil pousmát a otočil se. Šel směrem ke keři a odhrnul ostré větvičky.

Wrena okamžitě pohltila chuť na zvracení a to se ještě nepodíval na tělo. Do nosu mu vrazila palčivá bolest a zaslzely mu oči. Puch, který ucítil po odtrhnutí větviček se nedal přirovnat k ničemu, co kdy cítil (a to že se Wrenovi stalo, že odjel na několik dní mimo město a v ledniče nechal uvařená vajíčka). Začal proti své vůli kašlat. Přimhouřil zaslzené oči a podíval se na tělo. Ovšem pokud se pohledu, který se mu naskytl dá říkat tělo. 

Hlava bez očních bulev, ve kterém se vesele zabydlela rodinka červů, byla orámována chomáčky zakudlaných vlasů, kterým dominovala červená, zaschlá tekutina - krev. Nos v obličeji také chyběl. Popraskané rty do krve s odstínem fialové byli pootevřené a v nich zemina smíchaná s mechem, ve které se vrtěla tlustá, dlouhá a slizká žížala. Krk byl z velké části zcela zbavený veškeré kůže. O kousek dál ležely dvě "ruce". Sestávaly z rameního kloubu a na střídavo: pažní kost - kousek kůže - pažní kost. Loket zůstal docela zachovalý. Po něm následovaly loketní a vřetenní kost, které se spojovaly do zápěstí a dlaně s 3 chybějícími prsty na jedné a 4 na druhé. Trup těla úplně chyběl a opodál ležela jen jedna noha, přesněji koleno směrem dolů s chodidlem. Mezi prsty na chodidle se rochnili červi a na holenní kosti se usadil slimák. Celá tato dominanta ležela v obrovské červené skvrně krve, která byli plná much a hmyzu. 

Wren proti své vůli pootevřel pusu a podlomila se mu kolena. Vážně měl ještě před necelou minutou hlad? Docela roztomilý pták, který lovil žížalu v ústech těla, zvedl hlavu a černými očky s krvavým zobákem pohlédl na mladého, vyděšeného Wrena. To už na něj bylo dost. O tři kroky ustoupil, pustil ostré větvičky a rozeběhl se k nejbližšímu stromu.