Síla hladu

6. kapitola - Večeře, nejlepší část dne

,,Spencer!" vypískla překvapeně, ale zároveň uklidněně Marina. Sesunula se na jednu z židlí a přerývaně dýchala. Wren se překvapeně a zmateně koukal na ještě zmatenější ženu ve dveřích. Spencer s povytaženým obočím koukala z jednoho na druhého. Pak si založila ruce na prsou.
,,Až si příště budeš chtít někam donést chlapa, práci vynech." odsekla a otočila se na patě. Marina se zašklebila a Wren na ní stále zmateně koukal.
,,Spencer tu pracuje. Je něco jako sekretářka." vysvětlila Wrenovi a pomalu se jí vracel dech do normálu. Wren zavřel dveře a prohrábnul si vlasy. Marina se postavila.
,,Omluvil byste mě?" řekla a s těmito slovy odešla z kanceláře. Wren se za ní chvilku díval a potom si sedl zpátky k magnetofonu a znovu si ho pustil. Od začátku.

Marina došla ke Spencer. Ta už zase pila svojí oblíbenou kávu. Marina si sedla naproti ní.
,,Um, kdy ses vrátila?" zeptala se jí Marina.
,,Dneska ráno." odsekla jí Spencer, celkem překvapená jejím zájmem. Prohlížela si nové papíry na svém stole. Občas se nad nějakou větou pozastavila a pozvedla obočí.
,,A kdy že jsi přesně odjela?" zeptala se ještě Marina. Spencer si hlasitě povzdechla a pustila všechny papíry, co doposud držela. S otráveným a trošku naštvaným pohledem na ní koukala. 
,,Proč?!" odeskla jí znovu a teď už se mračila.
,,Protože ... mám pocit, že se nám tu někdo vloupal. Pokud si to teda nebyla ty." řekla Marina tak napůl pravdu. Sledovala Spencer, jestli jí to jenom tak vezme nebo se bud ptát dál.
,,Ještě ten večer před mou oficiální dovolenou tady v práci." odpověděla jí a přimhouřila oči. ,,Ale taky tu ještě mohl být Eric, nemyslíš?" dodala a znovu se hrabala v papírech. Marina se zarazila a polknula. 

Eric na tom byl s touto prací stejně jako Marina. Měl kancelář hned naproti ní. Byl to ryšavý, spíš ještě kluk než muž. Jeho články byly většinou o životu mimo Anglii. Ale byly moc přibarvené. Nastoupil nedávno. Marině nemohlo uniknout, že Spencer se líbí. Připadalalo jí to jistým způsobem rozkošné. Až do té doby, než Eric přestal chodit do práce. Objevoval se tu málokdy a pár dnů zpátky přišel oznámit, že odjíždí z Yorkshiru, do Londýna. 

Marina posunula myšlenky na Erica pryč a podívala se na Spencer.
,,Spenc ... Eric odjel z města." řekla jemně. Spencer se zarazila uprostřed pohybu a zvedla pohled na Marinu.
,,Cože?" zeptala se tiše.
,,Odjel z města. Do Londýna." zopakovala jí Marina a zatvářila se smutně. Spencer párkrát zamrkala.
,,Fajn." řekla a vrátila se už mlčky k práci. Marinu někdy štvalo, že si Spencer stále hraje na tu drsnou, co jí nic neublíží. Ale teď to chápala. Pokývla hlavou a postavila se. Rozhodla se, že v této chvíli bude nejlepší nechat Spencer osamotě. Vratila se do kanceláře.

Wren seděl vedle gramofonu, hlavu v rukách. Vypadal zamyšleně, ale jakmile vešla Marina, zvednul hlavu a zadíval se na ní. Trochu unaveně se na ní usmál. Oplatila mu úsměv.
,,Zjistil jsi z toho něco?" zeptala se ho a sedla si naproti němu. Wren zakroutila hlavou.
,,Nic nového." povzdychl si. ,,Tohle je snad neřešitelný případ." koukl do země. ,,Máme tolik obětí a i pár důkazů, ale nic nás nevede k pachateli. To ..." znovu si povzdychl a mávnul rukou. Marině v té chvíli vystartovala ruka a položila jí soucitně na tu Wrenovu. Znovu na ní zvedl pohled. ,,Lidé se ztrácí a umírají, Marino. A ti, co ještě zůstali, se bojí žijí ve strachu. A od nás očekávají, že to vyřešíme. Čekají pomoc. Ale já nevím jak jim pomoct..." zakroutil hlavou.
,,Zkus na to chvilku nemyslet." snažila se ho přivést na jiné myšlenky.
,,Nemluvila bys tak, kdybys neviděla ty těla." odpověděl jí. Marina si povzdechla a pustila ho. Vstala a šla k oknu.

Wren se na ní podíval. Stála k němu zády, takže neviděl její výraz. Potom se postavil.
,,Měl bych tě zavést domů." řekl jí. Marina na něho otočila hlavu.
,,Cože?" zeptala se.
,,No ... neměla byste se v tuto dobu potulovat sama po ulicích Yorkshiru." odpověděl jí. ,,Navíc jsem vás já odvezl z domu, takže bude spravedlivé, když výs u zpátky zavezu." pokusil se o úsměv. Marina se usmála a přikývla. Potom se oba dva vydali z kanceláře pryč. Marina kývnula na Spencer, která se pokusila o úsměv. Marina si povzdychla, bylo jí Spencer líto. Wren otevřel Marině dveře a oba dva sešli schodbou schody a vyšli z budovy. Wren došel k autu a otevřel Marině. S pousměvem nasedla a prohlížela si redakci. Když nasedl i Wren, nastartoval a odjížděl pryč.

Celá cesta proběhla mlčky. Ani jeden z nich neměl důvod mluvit. Tentokrát za to ticho byli rádi. Sem tam se jeden na druhého podíval, usmáli se na sebe. Když Wren poté autem vjížděl do obytné uličky, kterou Marina dobře znala, promila ona sama nakonec ticho.
,,Nechtěl bys zůstat na večeři?" zeptala se ho.
,,Eh?" Wren se na ní překvapeně podíval.
,,No, ber to jako poděkování, že jsi mě vzal na stanici." dodala hned Marina. ,,Vím, že jsem tam neměla, co dělat a že o Rose bych se neměla starat, že bys mi o ní nic neměl říkat, ale přesto ... A paní Coltonová dneska slibovala velmi dobrou večeři ..." trošku nervózně se pousmála. 

Wren zastavil autem před známým domem. Marina na něho stále koukala. Podíval se na ní a pousmál se, trošku smutně.
,,Neměl bych zůstávat, musím zpátky na stanici a pomáhat tam se vším, co se dá .. je toho teď opravdu hodně ..." odmlčel se Wren a kouknul na ní.
,,Em, chápu, v pořádku." pokusila se o úsměv Marina a otočila se a stiskla kliku.
,,Ale myslím, že by to všechno na hodinku mohlo počkat." pousmál se. Marina se na něho otočila a usmála se. 
,,Bezva!" neuniklo jí a Wren se zasmál. 

***

Eric utíkal lesem. Věděl, že ta ženská hodí. Marně otáčel hlavu a snažil se jí zahlédnout, jak daleko od něho je. Ale neviděl nic. Nemohl už skoro dýchat, nevěděl jak dlouho už utíká, ale pomalu mu docházely síly. Chvilku se nesoustředil na cestu a zakopl o větve. Skutálel se na zem do větví a cítil, jak mu větve rozsápaly oblečení i kůži. Postavil se a snažil se zorientovat, musí utíkat dál! Jestli ho chytí, bude pozdě. Rozeběhl se dál, ale jakmile to udělal, účinkem nezorientace se mu zamotalahlava a on znovu spadl na zem. Vykřikl bolestí. Pohledem se přemýstil na svojí nohu. Byla zatočená v hrozném úhlu. Eric na to vytřeštěně koukal. V očích se mu objevily slzy, je konec. Je jen otázka času, kdy ho najdou. Ani se nepokoušel postavit. Věděl, že je to marné.  Koukal ještě chvíli na svojí nohu a potom na okolí. Bál se. Slyšel bušet své vlastní srdce.

Z nedalekého křoví se ozval šum. Eric se tam podíval a čekal, co z něho vyleze. Ta žena? Než stačil zareagovat, z jiného křoví vyletěla žena a zarazila mu můž do nohy. Eric vypískl na celé kolo. Žena zvedla nůž a bodla ho znovu. A znovu a znovu. Eric řval bolestí. Teda do té doby, než ho něčí - podle stisku nejspíše mužské - ruce chytili za hlavu a poté mu na krku ucítil chlad dlouhé čepele. Postupně ze křoví ještě vyskočila dívka s malý kloučkem, kteří hladově pozorovali maminku a tatínka při porcování jejich večeře.