Síla hladu

7. kapitola - Souvislosti

To ráno bylo pro Marinu hektické. Probudila se o hodinu dřív, než obvykle vstává do práce. Půl hodinu se převalovala v posteli a snažila se znovu usnout. Spánek však nepřicházel. S povzdychnutím zůstala ležel s pohledem zavrtaným do stropu. Myslela na Wrena, na včerejší večeři. Snažila se, aby vše dopadlo v pořádku, ale trapasům stejně neunikla. Spálené maso, ubrus politý vínem a několik trapných hlášek. Přesto se Wren zdál překvapivě v náladě a vesele. Z důvodu práce odjel brzy, jak jí upozorňoval předtím. Ale Marina se nemohla zbavit pocitu, že se stejně znovu shledají. A brzo. Ten muž byl vážně baječný. Jeho úsměv si zamilovala ...

Budík konečně zazvonil. Marina se v šeru podívala na křičící věc na stolku. Zvedla ruku a neohrabaně zastavila ten rámus. Posadila se na posteli a prohrábnula si platinové vlasy. Obvykle po zazvonění budíku ještě půl hodinu spí, takže má spousta času. Natáhla se pro tmavě modrou pleď a natiskla si jí na tělo. Postavila se a vydala se z pokoje do kuchyně.

Dokonce i paní Coltonová ještě spala. Marina přešla ke kuchyňské lince a postavila vodu na čaj. Za okny už se konečně začínalo rozjasňovat a poslední náznaky noci pomalu mizely. 

,,Marino ..." usmála se paní Coltonová ve dveřích. Takže nakonen nespí.

,,Dobré ráno!" otočila se Marina s pousměvem a potom se rychle natáhla pro ještě jeden hrníček s čajem. Když voda dovařila, zalila hrníčky. Oba dva vzala a jeden podala paní Coltonové, která jí s úsměvem pokývla na náznak díku.

,,Nevstala jsi dneska nějak brzy?" zeptala se Mariny.

,,Um.." polknula Marina čaj v ústech. ,,... nemohla jsem usnout." vysvětlila jí a položila hrníček na stůl. Paní Coltonová si ji prohlédla.

,,A kdy se zase ten mladý, milý muž zastaví? Ten .. ehm.."

,,Wren." doplnila ji Marina a proti své vůli se zazubila. ,,A nevím, jestli se vůbec ještě uvidíme." špitla trošku tišeji. Paní Coltonová se uchechtnula.

,,Ten? Ten za tebou ještě bude utíkat, má milá!" zasmála se.

,,Jak to myslíte?" zeptala se Marina.

,,Tak, jak to říkám." mrkla na ní paní Coltonová. ,,Viděla jsem, jak na tebe koukal, Marino." dodala. Marina se pousmála a znovu se napila čaje. Potom se zvednula z židle a zamířila do koupelny.

Sprcha jí pomohla. Cítila se více svěží a probuzená. Vlasy si dnes stočila do drdolu, který pevně upevnila. Po každoranní líčící rutině se odebrala do skříně, kde si vybrala tmavě modré šaty. Koutkem oka pohlédla ven. Dnes to vypadalo na pěkné počasí. Vniknula do šatů a tlustší stužkou si ještě udělala mašličku okolo pasu. Vrátila se do kuchyně a rozloučila se s paní Coltonovou. Potom s docela dobrou náladou vykročila z domu a vydala se do práce.

V redakci panoval naprostý chaos. Před budovou postávalo několik lidí a nahlas přes sebe pokřikovali. Marina kolem nich urychleně proběhla a utíkala dovnitř. U informací seděla Spencer. Vypadala příšerně, byla v hrozném stavu. Měla na sobě lehké, červené šaty. Marina uvažovala, jestli to není noční košile. Nohy měla překřížené a zarývala do nich nehty. Přes obličej jí visely zplihlé tmavě hnědé vlasy. Ve stejném rytmu se kolébala dopředu a dozadu. Marině došlo, že pláče.

,,Spencer!" vyjekla a sedla si vedle ní. Chytila jí kolem ramen a donutila jí se koukat do Marininých očí. Byla pobledlá a veškerý její líčení bylo rozmazané, hlavně pod očima. Samy oči byly zarudlé od neustálého otírání a lemovaly je černé šmouhy oční tužky.

,,Co se sakra stalo? Co tu dělají všichni ti lidi?" vyhrkla Marina a vyděšeně na ní koukala. Spencin pohled se dal popsat jako mix všechn pocitů. Převládalo však jasné zděšení.