Síla hladu

8. kapitola - Plačící chlapeček

To ráno, než Marina odešla z domu paní Coltonové, jí volal Wren. Chtěl se s ní v jednu hodinu sejít ve městě a vzít ji na oběd. Prý aby probrali jak budou pokračovat v jejich malém případu. 

,,Takže v jednu pod hodinami na náměstí?" zeptal se Wrenův hlas ze sluchátka.

,,Budu tam." přisvědčila Marina a nevědomky se usmívala.

,,Jestli tam nebudeš ani deset minut po jedné, automaticky to beru, že se ti něco stalo." upozornil ji Wren. Usmíval se, což vycítila už z jeho tónu hlasu.

,,Detektivové..." uchechtla se Marina a na chvíli telefon ohluchnul.

,,Dávej na sebe pozor." ozval se naposledy Wren a poté už hovor opravdu ukončil. 

Marina se rozloučila s paní Coltonovou a vyšla z domu. Podle jejích hodinek je 11:40. Stačí ještě zajít na "nevinnou kávu" se Spencer. Původně chtěla nechat Spencer na chvíli vydechnout. Žádné vyslýchání, vraždy, policisté a hlavně žádný Eric. Ale vzhledem k tomu, že ona ani Wren teď neměli žádné stopy, a nevěděli jak pokračovat, bylo nevyhnutelné, aby s ní promluvila. Poté, co Wren zavezl Marinu domů, jel na poslední adresu, kterou nechal v redakci. Bohužel to byla slepá stopa a v malém pronajatém bytě už Erica nikdo neviděl před dva týdny. 

Pomalý krokem přešla ulici a zastavila se na chodníku. Podívala se na papírek, který držela v ruce. Včera si na něj v rychlosti zapsala Spenceřinu adresu, když jí nejaký strážník vyslýchal. Pohledem přejede název ulice a potom se podívá na odbočku do postranní ulice. To sedí. Vykročila tím směrem, přičemž se snažila papírek narvat do kabelky. Nestačí přitom zpozorovat malého chlapce, který jí vběhl do cesty.

,,Aaaa!" zaspiští Marina a tak tak se udrží na nohou. Pohlédne na dítě rozpláclé na zemi.

,,Sakra, kluku! Koukej kam běžíš! Jsi v pořádku?" pokárá ho a sehne se, aby ho postavila na nožičky. Chlapeček omotá buclaté ručičky kolem ní a postaví se. Nepřestává ji držet.

,,Kde máš mámu? Nebo tátu?" ptá se ho a kontroluje, že se nikde nepodřel. Pak se podívá chlapečkovi do tváře. Všimne si, že jí provrtává pohledem. Už chce otevřít pusu, aby mu něco řekla, když uvidí v jeho očích slzy. Zamračí se a chlapec najednou začne brečet. Nahlas vzlyká.

,,Hej, pšt! Copak?" snaží se ho uklidnit. Chlapec však ne a ne přestal. Podívá se na jejich ruce a všímá si, že chlapec jí svírá čím dál tím víc. Má docela sílu.

,,No tak nebreč! Co je? Pusť mě..." řekne s trochou nervozity. Má pocit, že chlapcův pláč přivolá snad všechny ve městě. A jak to bude vypadat, když bude držet za ruku malé pláčící dítě?

Zvedne hlavu a rozhlédne se. Na první pohled nikoho nevidí. Když se však pozorněji podívá směrem, kterým chtěla jít, všimne si muže a ženy směřující k ní. Muž jí provrtává neurčitým výrazem a žena hledí na chlapečka. Marina nasucho polkne a vytrhne se chlapci. Ten jí dupne na nohu.

,,Au!" křikne a vyděšeně na něj pohlédne. Chlapec se na ní mračí. A počkat .. vážně na ní právě teď zavrčel? Vykulí oči a podívá se na přibližující se osoby. Zakroutí hlavou a otoči se na podpatku. Co nejrychleji běží pryč. Její boty přitom nadělají strašný rámus a uslyší chlapcův intenzivnější brek. Co to sakra mělo být? 

Zastaví se až o hodně ulic dál. Zadýchaně se opře o pouliční lampu a ohlédne se. Je mezi lidmi. Všichni na ní nechápavě zírají. Zašklebí se na jednu ženu přibližně v jejím věku a narovná se. Zpátečně uvažuje, co se to právě stalo. Proč ten chlapec najednou začal dělak takový povyk? A proč vlastně utekla? Mohla to jeho rodičům v klidu vysvětlit? Ale něco uvnitř jí říkalo, aby utekla jak nejrychleji mohla. Nadechne se a uhladí si vlasy. Vzpomene si na účel, proč tam šla. ,,Sakra..." špitne si pro sebe. Takže nakonec se Spencer nemluvila, super. V duchu si za to nadává, ale částečně je ráda, že tam nešla. A ani nepůjde. Alespň ne sama. Podívá se na hodiny na náměstí. Je dvanáct hodin. Má ještě čas. Znovu se rozhlédne kolem a vydá se na cestu ke sjednanému místu.