Síla hladu

5. kapitola - Prokletý magnetofon

V autě bylo ticho. Trapné ticho. Dlouhé ticho. Lezlo na nervy jak Wrenovi, tak i Marině. Wren svůj pohled soustředil na silnici. Marina koukala střídavě na cestu a z okénka ven.

,,Vy Rosemary Shaffey znáte?" přerušil ticho Wren. Marina mu byla vděčná.

,,Ano, jednou jsme se viděli." odpověděla mu a pohlédla na něj.

,,Jednou? Myslel jsem, že jste příbuzné. Měla jste takový vyděšený pohled, když jsem vám řekl, že se pohřešuje." podotknul Wren a uprostřed věty se on také podíval na ní. Jejich pohledy se střetnuly, ale Marina hned ucukla pohledem na cestu.

,,Řekněme, že i to jedno setkání bylo dost emotivní." vysvětlila Marina a zarytě hleděla před sebe. Opět si vzpomněla na tu noc a jemně se otřesla. Byla celá napjatá. Wren jí ještě chvilku pozoroval. 

,,Jste v pořádku?" zeptal se jí a po chvíli vrátil pohled na cestu. Nerad by znovu naboural nebo někoho srazil. Marina se snažila vzpomínky zahodil a jakmile od ní odvrátil pohled, přestala být tak nervózní.

,,Naprosto." odpověděla mu prostě a litovala, že si toho ticha nevážila. Bylo lepší než otázky.

Wren se na ní znovu letmo podíval. Povzdychl si.

,,Omlouvám se, jestli vám pokládám tolik otázek, ale ... Něco mi říká, že ohledně Rosemary Shaffey mi můžete říct něco, co by mi pomohlo ve vyšetřování jejího mizení." podotknul a koukal už znova na cestu.

,,Napadla mě." řekla Marina dřív, než si to uvědomila. Vyvalila oči a netušila, proč mu to vůbec řekla. V autě nastalo opět chvilku ticho. Marina mlčela, protože toho řekla dost a byla na sebe naštvaná, že mu to řekla. Wren se tvářil ještě víc zamyšleněji.

,,Jak napadla?" zeptal se Wren. Marina polknula. 

,,Noc předtím, než jste mě srazil autem, jsem šla z práce domů. Takhle Rosemary mě zastavila s tím, že se mnou potřebuje udělat rozhovor." začala Marina pochmurně. ,,Byla nepříčetná a já jsem pochopila, že pokud s ní opravdu ten rozhovor neudělám, nedostanu se domů. Takže jsme šly ke mě do kanceláře, kde jsme udělali rozhovor." dodala Marina a tady se zarazila. Wren už chtěl něco říct, ale Marina se pustila do dalšího pokračování. ,,Při rozhovoru se začala chovat ještě podivněji, říkala bláznivé věci a když jsem se jí snažila uklidnit, napadla mě. Poté utekla." dopověděla Marina a stále zírala před sebe. Wren se na ní letmo podíval a na tváři měl smutný obličej. Marina mu připadala sympatická a upřímně mu jí bylo líto.

,,To je mi líto, Marino." řekl jí a střídavě koukal na silnici a na ní. Marina konečně odlepila pohled od cesty před sebou a podívala se na Wrena. Letmo se usmála.

Byla ráda, že mu neřekla celou pravdu. A uvnitř si rozkázala, že to ani neudělá. Chvilku na něho koukala, stejně jako on na ní a potom oba dva obrátili pohled na silnici. ,,Za chvíli budeme na stanici." prohodil Wren, sám nevěděl proč. ,,Jen abyste věděla." dodal a potom se rozhodl, že už radši nic říkat nebude.

,,Dobrá." pousmála se Marina. ,,A Wrene?" zeptala se ho.

,,Ano?" odpověděl jí.

,,Můžete mi tykat." usmála se na něho Marina. Wren se taktéž úsmál. Akorát, že za jeho úsměv byl větší.

Zbytek cesty proběhl v tichosti. Zanedlouho však už Wrenův jeep parkoval před policejní stanicí. Wren vystoupil a Marina si odpoutala pás. Než stačila šáhnout po klice, Wren už stál u jejích dveří a otevřel jí. Usmála se na něho a vystoupila. Wren zavřel dveře a vedl jí na stanici. Vystoupali po pár schodech a už se ocitli v totálním zmatku. Všude chodili policisté a z každé strany se ozývaly rozhovory, vyslechy svědků a podobně. Marina otevřela pusu. Takhle trošku si představovala pravou redakci. Wren si povzdychl. Věděl, proč sem chodil pracovat v noci. Nakonec zavrtěl hlavou a společně s Marinou prokličkoval kolem všech přítomných. Neunikl poslechu pár trapných narážek na jeho osobu. Marina se zamračila, jakmile to uslyšela a soucitně pohlédla na Wrena.