Sé orn sverdar sitja hvass - Ať jsou vaše meče stále ostré

2. kapitola

Zovir seděl na parapetu a sledoval spící dívku. Venku již svítilo slunce a vysoušelo poslední zbytky ranní rosy. Nemohl si pomoct, aby necítil sklamání nad tím, co leželo před ním. Vůbec mu to nepřipomínalo jeho Eris. Ale věděl, že to stvoření za to nemohlo. Proč by neměla být zmatená, když nevěděla kdo je, kde je, nebo proč tu je. On jí však nesměl nic říct. Bude si na to muset přijít sama. V tuto chvíla ale nebyla ona ten, kdo mu dělal největší starosti. Ano devče se probudilo ale Sir... Ne! Nesmí na ní teď myslet a začít o nich pochybovat. Zvládnou to, obje dvě to zvládnou.
Pomalu vstal a protáhl si nohy. Teď musí zkontrolovat ještě něco jiného. Při odchodu se rozhodl, že si cestou něco uloví, aby se odreagoval a somozdřejmě i najedl...

Bylo to již několik dnů, co se to devče poprvé probudilo. Zovir opět seděl na okně a pozoroval tu věc před sebou. Nemohl si pomoct, ale nazývat ji Eris nemohl. To devče s ní nemělo nic společného. Eris byla silná, vyzařovala zní autorita a její bojovnost. Byla predátor, stačil jen pohled do jejích očí a viděli jste svobodnou, silnou duši schopnou za sebe bojovat. Za sebe a své blízké... Ale tahle dívka před ním nic z toho neměla. Celé dny se krčila jako vystrašený králík. Brečela pro beznaděj a zklamání. Její tělo vyzařovalo strach a oči bolest. Ani jednou se nepokusila vstát, ani jednou se nezeptala kde je. Byla někdo, někde, bez vůle bojovat za sebe, či žít. Nechtěl si to přizna, ale bylo mu zní špatně. Měl už dost pozorování té hromádky neštěstí. Tohle nebyla Eris a možná už ani nikdy nebude.

Zovir začal do jejího pokoje chodit míň a míň. Nakonec se tam ukázal jen, aby přinesl jídlo a to devče většinou spalo.

S trhnutím se probudila. Jako již tolikrát ji vzbudila noční můra. Všude byla krev, cítila ohen a slyšela hluk z bitvy. Její sny bývaly zmatené. V jednu chvíli sbírala bylinky a v druhou bojovala s vlky. Pak jela na silném černém koni a najednou se bránila před útokem nestvůry se zobákem. Při vzpomínce na svůj dnešní sen se otřásla. Tenhke byl jiný než ty ostatní. Připadalo jí, že jí dával smysl, že mu rozuměla. Jenže i přesto byla dál zmatená. Jako již tolikrát se v sedu schoulila do klubíčka a propukla v tichý pláč... ,,Ale notak, to tě rozhodí nějakej blbej sen!" zanadávala si. Ani nevěděla proč, ale cítila, že tohle ona není. Ona se tu přece nebude krčit jako nejaká vystrašená krysa. Ona je přece bojovnice, ta která dokázal uprchnout z toho ohavného temného vězení a dokázala se o sebe postarat, přežít. Ona je Eris dcera...
Počkat co to právě na sebe křičela..
Ano ten sen byl jiný a Eris už taky věděla včem. Byly to vzpomínky, vzpomínky které jí konečně začaly dávat smysl a probudily v ní tak dlouho spící vědomí. Teď už věděla kdo je a od kud je. Navíc podvědomně tušila že tohle, je teprve začatek toho, co přijde.

Každé ráno našla vedle své postele jídlo a pití. To stejné se opakovalo odpoledne a večer. S každým probuzením si toho pamatovala mnohem víc. Takto to pokračovalo asi tři dny. Nebyla si jistá, protože v pokoji bylo stále přítmí.
Seděla na postely a prohlížela si spáleninu na své ruce. Zbyla jí tam po náramku, který dostala od své matky. Nepřítomě přejížděla prstem po spálené jizvě. Její mysl se opět toulala ve vzpomínkách. Ano pamatovala si toho hodně, ale to nejdůležitější jí neustále unikalo. Ve všech snech byl stín, jakási mlha kterou nedokázala odstranit. Eris věděla, že právě tam se skrývá důvod toho všeho.
Už jí nebavilo pořád přemýšled nad něčím, co jí unikalo, a tak se rozhodla podniknout něco smysluplnějšího. Pomalu se přesunula na karaj postele. Její tělo bolestivě nesouhlasilo s každým jejím pohybem. Ano to dlouhé ležení se na těle velice projevovalo. Nohy spustila dolů tak, že jí teď volně vysely přes okraj postele. Posunula se, až se její chodidla dotkla kamené podlahy, načež jí tělem projel mráz. Pomalu přesunula váhu na nohy a postavila se. Sotva to udělala, zamotala se jí hlava, takže se musela  přidržela postele, aby nespadla. Když se svět kolem ní konečně uklidnil, udělala nesmělý krok vpřed. Jenže nohy jí neunesly, podlomily se a ona skončila na studené kamené podlaze. ,,Sakra!" zanadávala, když jí tělem projela bolest jako ostrý nůž. ,,Chceš pomoct?" Ozval se hlas za jejímy zády. Na okně tam seděl černovlasý rozcuchaný chlapec s kočičíma očima. Jen kývla a Zovir jí pomohl sednout si na postel.

Stačil mu jediný pohled na postavu sedící před ním. Záda rovná, hlava vztyčená a zlomený pohled v očích byl pryč. ,,Eris?" šeptl a naklonil hlavu. Dívka po něm střelila pohledem. ,,Ty sis vzpoměla?" řekl opatrně, ale radost v hlase neschoval. Dívka přikývla ,,Né na všechno ale na dost věcí ano ty prašivá kočko! Jak si to představuješ nechat mě tady samotnou." Prskla po něm, ale v jejím hlase byla znát radost a smích. ,,Co všechno si pamatuješ?" zeptal se.
Tak mu Eris řekla na co všechno si vzpoměla. Jak utekla z hradu, učila se bylinky, získala Dimona [Dajmona], na setkání sním a vlky, na výcvik a boj s razaky. ,,Jediné co nevím je, proč jsem to všechno dělala. Poznávám osoby, místa, ale nevidím smysl v tom, co jsem dělala. V každém snu je mrak, taková mlha co skrývá to nejdůležitější. Láká mě, abych tam šla, ale já cítím že když do ní vejdu, tak se možná už nevrátím." V Zovirových očích se po této zmínce zaleskl smutek. ,,Neboj se, vzpomeneš si. Musíš tomu ale dát čas. Nech ať tebou vzpomínky protékají jako voda a ta pomalu odplaví mlhu. To je asi jediné jak mě napadá ti pomoct. Já ti nic říct nemůžu, musíš si vzpomenout sma." Eris přikývla. Její tělo se už hlásilo o další odpočinek, tak pohladila Zovira po hlavě, lehla si pod přikrývku a proud vzpomínek ji zavedl do říše snů.

Tak to pokračovalo dál. Když nespala pokoušela se chodit, nebo se pomocí meditace dostat za mlhu. Její mysl jí tím chránila. Chránila jí před bolestí a smutkem. To bylo to jediné co se jí podařilo zjistit. Jinak byly její dny nudné a stejné.
Seděla na postely a zkoumala celou místnost před sebou. Pokoj ve kterém se nacházela jí asi nejvíc připomínal jekyni. Všechny stěny i podlaha byly totiž z jednoho kusu kamene. Opravdu studeného kamene, když jse bosky a jen v dlouhé bílé košili. I přesto se však rozhodla vstát z teplé postele a pokusit se dojít k oknu. K její radosti jí nohy tentokrát nezklamaly. Došla k oknu a rozevřela dřevěné okenice dokořán, čímž vpustila do komnaty sluneční paprsky. Teplé slunce ji hladilo po tváři a ona si to teplo ohromně užívala. Bylo to již tak dlouho co cítila slunce ve tváři, nebo vítr ve vlasech. Ta svoboda jí chyběla. Počkat jak dlouho to vlastně bylo?
Její pokožka byla jak papír. Tenká, barvy bílé jak sníh. Vlastně celá její postava působila velice nezdravým dojmem. Vyhubký obličej, viditekná žebra a chudá připomínka dříve vyrýsovaných svalů.
Pomalu otevřela oči. Viděla les, taky louku, řeku a všude kolem vysoké skály se zasněženými vrchy. Až teď jí došlo, že neví kde je, jak dlouho tu je, nebo jak se sem vůbec dostala. Zovir jí to nikdy neřekl. Jako na zavolanou se zrovna objevil kočkidlak s obědem. Když jí viděl stát u okna usmál se. ,,Je krásně viď," řekl, podávajíc jí tác s jídlem. ,,To ano," přitakala. Odešla od okna zpět k posteli, kam si sedla a začala jíst. ,,Zovire já už mám dost toho sezení na zadku. A taky mám hódně otázek. Třeba kde to sem, jak dkouho tu sem, nebo jak jsem se sem dostala?!" Spustila, sotva spolka poslední kus masa. ,,Prrr prr, klid. Čekal jsem kdy se zeptáš, ale neodpovím ti. Alespoň zatím ne." Eris se na něj zmateně podívala a chtěla začít protestovat, ale Zovir ji přerušil. ,,Taky souhlasím že sezení na zadku už bylo dost. Zítra pro tebe příjdu a provedu tě tady. Čerství vzduch ti navíc udělá dobře. Pročistí ti hlavu a třeba si i na něco vzpomeneš. No, teď si odpočin, ať máš zítra dost energie." Aniž by čekal na odpověď otočil se k odchodu. Eris si tepre teď všimka jizev v jeho srsti, i toho jak zmohutněl a zmoudřel. ,,Ty Zovire!" zavolala na něj. ,,No," střihl ušima. ,,Dospěljsi, teď je z tebe pořádný kočkodlak." Zovir potěšeně mrskl ocasem. ,,Dobrou." ,,Dobrou." Po zavření dveří se ozvalo tiché cvaknutí zámku, pak už bylo ticho. Eris se za ním dál koukala. Sidce nechápala co se to tu ksakru děje, ale byla ráda, že je tu sní Zovir. Navíc až přije čas, tak se všechno vysvětlí. Proto si lehla a nechala se proudem myšlenek odnést do již tak známé říše snů.
Poslední její pohled směřoval z okna, přesně ve chvíli kdy se odrazil záblesk od šupin rudých jako krev. Ty šupiny mohly patřit jen jedinému tvoru. To ale Eris nevěděla a onen podivný záblesk se vloudil do jejích snů.

Tak jo, po dloouhé době je tu kapitola. Jak vždy prosím o omluvení chyb a překlepů. Taky doufám že se vám kapitola líbila, a tak že vás můžu očekávat i při té další. Moc děkuji za trpělivost, přečtení, či hvězdičku 😉⭐ a Mňau.. Teda Cau.