Chlapec sedící na dřevěné židli, opuštěný, sám nikdo kdo by mu mohl pomoct, poskytnout oporu, podržet, sdílet radost, smutek, žal a nenávist. v rukou držící provaz, který už dříve vídal. Nikdy ho ale nenapadlo, že zajde až takto daleko. Na židli se pomalu postaví a pomalu začne provaz připevňovat okolo silného trámu nad jeho hlavou. Slzy které mu padají po tvářích už téměř neregistruje. Dlouhé dny a noci probrečel je zvyklý. Nepřipadá mu že slzy jsou pro něj věci, které se objeví jenom málokdy už jsou pro něj denní součástí. Když je provaz pevně uvázaný okolo krku si dá smyčku, kterou jsi už dřív připravil pomalu a rozvážně skopne židličku pod ním. začne padat zdá se mu to jako nekonečný pád a když konečně dopadne cítí ostré pálení v krku pak mu to připadá jako kdyby se potápěl a plíce by už dávno měl vyplněné vodou. Po pár vteřinách cítí chlad slyší své srdce jeho údery jsou stále slabší. A pak bum ticho ani hláska. On visejíc a mrtev.
