Odhodlaný jít na rodinnou oslavu se obléknu do pěkných věcí a pomalu odcházím společně s matkou na tuto slavnostní událost. Nejraději bych nesdílel žádný fyzický kontakt s účastníky, ale tety, babičky, bratranci a stríčci měli dočista jiný názor. Důkladně pozoruji, jak kdo koho přivítává. Vždy zopakuji stejný pozdrav jako oni věnovali předešlím. "Jé ahoj to jsme se dlouho neviděli." Slyším bratrancovu manželku, která pokládá pusu na jednu a následně i na druhou tvář moji matce. Už jsem psychicky připravený, že provede onen ošemetný kontakt s mou tváří. Natáhnu tedy ruku, ale nic se nestane. "Né tobě ruku nepodám." Prohlásí nahlas Kačka. Všichni se na ni podívají, ale nijak zvlášť se nad tím nepozastaví. Jen věnují letmí pohled mě, mé natažené ruce a Kačce. Odcházím z domu patřícímu právě Kačce. Obuji si boty a odcházím pryč. Nikdo za mnou nevolá, ani mě nikdo nepřemlouvá. Občas pochybuji vůbec o své existenci, když mě berou jako vzduch. Mou existenci mi připomíná pouze bolest, která přichází společně s praminky krve, z mého předloktí. Odchazím. Odcházím do hustých lesů na okraji této vesnice, sám a pouze v tričku, bez bundy.
Po týdnu
V Sobotu ráno se našel mladý chlapec, který zemřel na podhlazení. Nemůžeme jej zcela identifikovat, jelikož nikdo v širokém okolí nepohřešuje mladého chlapce.
