Celkem se divím,že jsem si na tu bolest za tu dlouhou dobu ještě nezvykl. Ela mi přece říkala, že už to ani necítí. Pomalejším z vás to asi ještě nedošlo,ale jsem závislý na řezání. Nejsem na to vůbec hrdý, ale co s tím už nadělám. Začalo to 24.6.2012. Teď když si to tak uvědomím je to dlouhá doba.. pět let. Začalo to přesně měsíc od doby co jsem se začal bavit s Elou. Psychiatrička mi doporučila, abych si začal psát svůj vlastní deník a tak jsem začal. Možná, ale trochu netradičně než ostatní. jako třeba:
Milý deníčku, Jsem devatenáctiletý Christián... bla bla bla ...
tohle by mě fakt nebralo..
ale zpět k věci.
Možná se budete trochu divit paní doktorko, ale v době kdy si to vy budete číst já už nežiji. Tento list vám pošlu poštou, ale nebojte se má smrt nebyla bolestná mám to vše perfektně naplánované. v mezičase kdy končí škola a mamka přichází domů je dvou hodinový interval. Hned po škole půjdu na poštu a odešlu vám tento dopis, pak budu pospíchat domu. Až dorazím domu bude mi zbývat hodina a půl. V tu chvíli si vezmu všechny prášky, které má mamka na srdce než všechny účinně zafungují budu psát dopis mamce a babičce. Bráchovi musím napsat na telefon, protože vím jak si stěžuje na mé ruční psaní. Musím jim tam napsat jak moc je miluji, ale mé schizofrenické chování už nemá obdoby. Momentálně jsem pod kontrolou a nikdo mi nenapovídá, ani Ela, ani Melanie.
Tímto se s vámi chci rozloučit paní doktorko. Byla jste mi vším, s láskou váš věrný pacient Christián.
