*pátý den co tiše čeká*
Psal jsi mi, že by jsi se chtěl zabít.
Psal jsi, že by jsi to chtěl skončit.
Teď se mi neozýváš.
Nevím co s tebou je.
Tvý přátelé to taky neví.
Už druhým dnem nechodím do školy. Nezvládl bych to.
Stačilo už jen to, jak jsem se psychicky zhroutil v jedné hodině. Brečel jsem jak malý kluk a jediný kdo si toho všiml byl můj oblíbený učitel.
Nevím jak je možné, že si toho nevšimla spolužačka, vedle které sedím. Asi si toho spíš všimnout, ani nechtěla.
Stále nad tebou přemýšlím.
Přemýšlím nad tím jak jsi mi jednoho dne řekl miluji tě.
Já tvé city opětuji, ale bojím se dálky, která mezi námi vládne, proto jsem ti to ještě neřekl.
Přemýšlím jak se máš?
Co děláš?
Jestli se ti něco nestalo?
Chybíš mi.
Nejraději bych si hned koupil lístky na vlak a jel za tebou.
Ale kam?
Vím jen město, u kterého bydlíš.
Na co mi to je?
Doufám, že jsi v pořádku.
A jen jsi třeba ztratil mobil.
Kde mám vzít jistotu, že jsi živý?
Že mi odepíšeš?
Že jsi neudělal nějakou blbost?Doufající
*desátý den co tiše čeká*
Stále jsi se mi neozval.
Začínám propadat v zoufalství.
Chci vědět co ti je?
Proč se mi neozýváš?
Otázky.. Na které stále neznám odpověď.
Přemýšlím nad sebevraždou.. Třeba bych se potom dozvěděl pravdu. Jestli jsi to totiž udělal potkal bych tě. Jestli ne... Možná by ti bylo lépe.
Já nevím...
Mé myšlenky jsou stále černější.
Už jsem vymyslel tolik konspiračních teorií.
Třeba tu že už jsme tě omrzel, nebo tu jak mi napíší tvoji rodiče, že tě našli mrtvého.
Zoufající
*744 hodin tiše čeká*
Už je to měsíc a ty jsi se mi stále neozval.
Už jsem rozhodnutý udělám to.
Sedl jsem si do vany ručně napsaný dopis pro mé milované jsem položil vedle sebe a pak jsem ostrou žiletkou udělal rychlý tah přes předloktí. Z opravdu hluboké rány okamžitě začala stříkat krev. Udělal ještě dvě další hluboké rány. Chtěl jsem pokračovat, ale už jsem neměl sílu. Má krev se pomalu míchala s vodou ve vaně a já, i přes to že voda byla teplá cítil chlad. "Jdu za tebou." Zaskuhral jsem z posledních sil a potom už jen tma..
Tma.
Ten co tě miloval
