Jsi moje všechno.
Znáš mě takovou jaká jsem.
Bez obalu, bez masek.
Znáš celý můj život.
To ty jsi mi ho dala.
Znáš každou zatáčku, každý kamínek, každou oázu, každou pauzu.
Znáš mou cestu, můj život, mě.
Víš jaká jsem.
Víš že jsem cholera, snílek, vůdce, vlk, žebrák, sběratel, darující, milující.
Víš jaká jsem.
A já znám tebe.
I když nevím vše a mnohé z tvého života se nikdy nedozvím, znám tě.
Znám teplo tvé náruče, hlas tvých slov, i tvůj pohled.
Poznala bych to po slepu, bez těla.
Proč?
Cítím tvou lásku.
Lásku.
Obrovské množství lásky.
Takovou pravou, hřejivou.
A doufám že ty cítíš tu moji.
Jsou dny kdy se hádáme.
Dny, kdy k tobě přijdu pro radu.
Dny, kdy se nasmějem a vyblbnem.
Dny, kdy jsi mě hodiny držela v náručí a říkala že přijde lepší.
Že v životě je vše tak jak být má a taky to tak vżdycky bude.
Naučila jsi mě všemu.
Za všechno ti hrozně moc děkuju.
Naučila jsi mě mluvit, chodit, přemýšlet, dala jsi mi hranice, naučila jsi mě, kým jsem a kým nechci být.
Dala jsi mi svůj i můj život.
A teď, když tě vidím odcházet, říkám si, že ty sis vždy zasloużila lepší dceru. Která ti lásku dá vždy.
A ty jsi mi jen řekla, že jsem nejlepší dcerou, jakou mohla mít.
A ty jsi nejlepší matkou.
A mrzí mě že jsem ti nedala vždy maximum.
Miluji tě.
