Holka na roztrhání

Úvod

Právě se snažím si sbalit. Sára by tu měla být za deset minut a já musím pořád projíždět kufry, abych se ujistila, že mám všechno. Jeden velký kufr a jedna menší taška. Tam se mi má vejít všechno.

V záplavě starostí a přemýšlení jsem si ani nevšimla mojí matky, stojící ve dveřích.

"Emily?" oslovila mě, ale já se na ni stejně ani neotočila. Bože, proč mi sem musí lézt.

"Mami, nevíš, kde mám nabíječku?"

"Na komodě zlato." Usmála se nad mojí pošetilostí. Upřímně, jsem ráda za její 'zlato'. Nedávno mi ještě říkala beruško.

Rychle jsem přibalila nabíječku a začala se přehrabovat v obrovském kufru před sebou.

"Klid. Kdyžtak se můžeš kdykoliv vrátit. Je to dvacet minut cesty." snažila se mě uklidnit. Ve spěchu jsem na ni, ale neměla čas a její přítomnost mi klidu moc nedodávala.

"Já vím. Ale to k vám mám furt jezdit?" vrhla jsem na ni ostrý pohled. Byla jsme si jistá, že to tak stejně skončí. Prostě jsem se nikdy ani nesbalila na tábor. No a co pak stěhování. Sakra... to dopadne blbě.

Začala jsem projíždět svojí kabelku a zjistila jsem, že nemám mobil. Asi jsem ho někam odložila po hovoru se Sárou.

"Doprdele." zaklela jsem. Máma se na mě hned podívala svým 'pozor na slovník, děvenko' pohledem. Upřela jsem oči v sloup, protáhla se kolem ní ze svého pokoje a zamířila po schodech dolů.

Jako vždy zde seděl můj otec, zahleděný do notebooku. Většinou je s ním i máma, ale dneska mě asi musela otravovat. Že si na mě nevzpoměla dřív, než pět minut před mým odjezdem pryč.

"Ahoj tati." zvolala jsem směrem k jeho neslyšícímu já u počítače. Jako normálně si čehokoli, co jsem udělala ani nevšiml a dál se věnoval svému počítači. Upřímně, jsem ráda že se stěhuju. Fakt ráda. Sára si mě určitě bude všímat víc.

Namazala jsem si chleba nutellou a s chutí se zakousla. Z mlaskání mě ale vyrušil zvuk zvonku.

Už je tady! Vyskočila jsem ze židle a tryskem jsem zamířila ke vstupním dveřím.

"Dobrý den paní Lukášová. Je už Em připravená?" slyšela jsem od dveří známý hlas.

"Sáro!" zvolala jsem nadšeně a objala hnědovlásku ve dveřích. Objetí opětovala a po chvíli jsem se odtrhly.

"Pojď nahoru. Přenesu si kufry a můžeme jet." řekla jsem. Vyrazila jsem nahoru a po cestě jsem si ještě v kuchyni vyzvedla svoji snídani. Nechtěla jsem se Sárou mluvit před mámou, ale i tak nás podle mě odposlouchává.

"Myslím, že mám všechno. Vezmeš mi tu tašku, prosím?" zeptala jsem se po dlouhém civění do blba - nebo spíš do kufru. Sára ihned kývla a popadla zavazadlo ležící před ní. Myslím, že jí taky došlo, že ten šramot za dveřmi je moje matka. Jinak by mě začala rovnou vyslýchat.

Rázně jsem otevřela dveře a bouchla o postavu stojící za dveřmi. Nic jiného jsem ani nečekala.

"Dávej pozor sakra! Zrovna jsem procházela kolem a ty musíš těma dveřma takhle třískat!" zavrčela na mě. Nikdy jsem nechápala, jaktože jsou moji rodiče zrovna oni.

"Bože! Promiň, to jsem nechtěla. Jsi v pohodě?" řekla jsem s 'nenápadným' náznakem sarkasmu v hlase. Vůbec si mě nevšímala a zvedla se ze země. Otočila jsem se na Sáru, která stěží zadržovala smích. Rychle jsem se ale obrátila zpět, jelikož moje máma doslova oddupala pryč. To už asi Sárka neudržela a vybuchla smíchy. Já jsem se k ní přidala a koutkem oka jsem viděla svou matku, která nás propalovala pohledem.

Když jsme se dostali dolů, dala jsem tátovi pusu na tvář a řekla mu, že odjíždím.

"Už?" optal se zmateně. Jen jsem dala oči v sloup a zamávala mu ode dveří.

Matku už jsem neviděla, ale slyšela jsem ji volat si s její kamarádkou Betty.

"-proč jsem si ji vůbec brala? Vždyť jsem ji tam mohla nechat ne? Ach bože, aspo-" zaslechla jsem z jejího šatníku...? Jasně, že jsem poznala, že se baví o mně. Sice úplně nevím, co to mělo znamenat, ale o mně to bylo určitě.

Sára to neslyšela a pokynula mi, abych odstoupila ze dveří a prošla k jejímu autu. Chytla jsem svojí imaginární sukničku a začla jsem se pohupovat směrem k autu. Sára se ihned přesunula ke dveřím mého 'kočáru' a otevřela mi dveře. Vždy jsem si začala hrát na princeznu a ona na mého věrného sluhu.

Jakmile jsme si obě sedly do auta, dostaly jsme záchvat smíchu. Ještě jsem zamávala na rodiče a Sára nastartovala motor. Za doprovodu chrčení zadní části auta, jsem se koukala, jak v dáli mizí můj dosavadní domov.